Nedá se to minout, ani tomu nepodlehnout. Těžko se zjišťuje, kde to vyvěrá a co tomu přidává na intenzitě. Ale je to tak. S Mezinárodním sklářským sympoziem, které je po třech letech zase o něco větší, se do skláren na Novoborsku vrátila nakažlivá atmosféra, kterou si všichni užívají, která k sympoziím sklářů patřila vždycky už od jejich počátků a o které vám všichni zaručeně řeknou, že „o tom to přeci je."

Na huti Ajeto v Lindavě spolu živě diskutují česká módní návrhářka, slovenský filmový režisér a jeho krajan automobilový designér. Mají úplně jiné profese, jsou zástupci tří různých věkových generací a mají naprosto různě velké zkušenosti se sklem, ale očividně si rozumí a pro každého z nich je potěšením, že se takto potkávají.

Stát kousek od hvězdy

Na huti Ave Clara na Polevsku sleduje práci „úřadujících mistrů republiky" v designu Jakuba Janďourka a Michaely Tomiškové ze studia Dechem skupina mladých lidí. Po chvíli přicházejí jejich další vrstevníci a s těmi prvními se objímají, líbají, diskutují, zdraví se skláři, kteří duu Dechem pomáhají. Tady se všichni znají se všemi, myslíte si, zatímco do jednoho ucha zleva vám zní debata diváků v angličtině, do druhého v češtině.

Maxim Velčovský tvořil „umělý minerál“. Jednoho z nejvýznamnějších domácích designérů Maxima Velčovského můžete s diktafonem klidně přepadnout během práce ve sklářském studiu Ajeto v Novém Boru. Senzační přitom je už jenom to, že s ním můžete být na jedné huti nebo že můžete stát kousek od něj a sledovat ho při práci.

Kdy jindy se můžete téměř dotknout někoho, kdo před pár dny oslnil světovou výstavu Expo 2015 v Milánu kinetickou svítící plastikou připomínající umělý déšť.

Možná pouze v té unikátní atmosféře sklářských sympozií by vás mohlo napadnout, že zkratka IGS ve skutečnosti znamená Intenzivní Gejzír Srandy. Abyste si to mysleli, úplně stačí zúčastnit se oficiální tiskové konference k zahájení akce. Ta totiž probíhá tak hezky formálně neformálně. Není v ní nouze o výbuchy smíchu (třeba když padne otázka, jestli organizátoři nemají chuť, aby se sympozium konalo častěji než jednou za tři roky).

Brazilský scénograf a poloviční Novoborák Ricardo Hoineff na tiskové konferenci také připomíná svůj příběh, na kterém hezky vystihuje touhu, která nutí výtvarníky se do Nového Boru vracet a tvořit nové a nové věci. „Do Československa jsem přišel před čtyřiadvaceti lety a věnoval jsem se své profesi scénografa. Před osmi lety jsem měl v Novém Boru výstavu a tehdy mě poprvé vzali do skláren. Byl jsem z toho nešťastný a naštvaný. Říkal jsem si: Proboha, proč mi tohle neukázali už před dvaceti lety?" rozesmál Ricardo Hoineff všechny přítomné.

Přidal také coby absolvent Vyšší odborné školy sklářské v Novém boru jedno velmi důležité poselství. „Doufejme, že sklářské školství se už odrazilo ode dna a že bude čím dále více studentů. Proto prosím rodiče: Pošlete děti do sklářské školy!" Následuje další příval smíchu, ale hned po něm i dlouhý potlesk.

Kapku dojemnosti do té společné hezké atmosféry přidává o chvilku později šéf sklárny TGK ve Skalici u České Lípy Jaroslav Švácha. Vzpomíná na to, jak se v roce 2009 po totálním kolapsu Crystalexu a v době, kdy všem sklárnám zoufale chyběly zakázky, pár nadšenců v čele s Petrem Novotným rozhodlo, že sympozium prostě musí být. I když třeba na koleně připravené.

„Ze všech stran jsme tehdy slyšeli, že jsme blázni, že jenom vyhazujeme peníze. Jenže měsíc po tomto vymodleném sympoziu se najednou totálně změnila situace. Najednou se ve světě dozvěděli, že sklo tady žije a přežije a že je tu deset tisíc lidí, kteří to umí dělat. Nebýt tohoto sympozia, tak tady dneska nesedíme," řekl Švácha a očividně dojal všechny přítomné.

Je tedy jasné, že sympozium má svou cenu, má skvělou atmosféru a fůru lidí, kteří si toho váží, umí to ocenit a chtějí to zažít s ostatními.