K tomu, abych vás požádala o rozhovor, mě vlastně přiměla slova Václava Havla, publikovaná v posledním vydání časopisu Týden č. 45/2009. Československý a český exprezident se zde vyjadřoval k otázce, zda dnes žijeme v demokracii. Svoje zamyšlení zakončil větou: „Demokracie je ze své podstaty jen nepřetržitá cesta“. Souhlasíte?
Jistě, ale ne úplně. Doplnil bych to ještě tak nějak „po patočkovsku“: je to také nepřetržitý zápas. Bez toho zápasu demokracie prostě nemůže existovat.

Jak se vám žije v dnešní době v České republice – zvláště se jménem, které „něco reprezentuje“? Se jménem, které – i když to zní poněkud pateticky – je úzce spojeno se symboly přelomových událostí naší novodobé historie?
Je pravda, že někdy schytám od různých lidí hromady nadávek – za to, co píšu, za to, o čem zpívám, a třeba i jen za to, že tu prostě jsem. Hlavně jsem doslova zděšen tím, co se s mnohými lidmi děje – jak dokáží zhloupnout, zestádnět, nechat se vláčet novodobou manipulací a obětovat vše pouhému primitivnímu konzumu. Co se týče mne, řekl bych, že žiju svobodně, tak jak jsem vždycky chtěl, dělám svou práci a uživím se s ní. Někdy to není snadné, ale ta svoboda mi za to stojí.

Styděl jste se někdy – nebo se stydíte v dnešní době – za svou vlast?
Tak tohle je něco, co naprosto nesnáším – taková slova, jako „vlast“, „národ“! Připadá mi to jako někdy z 19. století, takový ten přepjatý nacionalismus a šovinismus.

Tak dobře, tím termínem jsem ale spíš myslela zemi, ke které máte určitě hluboký vztah, a také lidi, kteří v ní žijí – bez ohledu na národnost.
Pak tedy ano, tyto pocity zažívám například právě nyní. Jímá mě hrůza a naprosto nemohu pochopit, že v dnešní době může mít v této zemi tak vysokou podporu Václav Klaus a komunisté!

Už víte, o čem napíšete příští píseň?
Nemohu sedět a psát doma. Vždycky musím někam ven, někam, kde je klid a pohoda – do přírody, nebo do takové země, jako je třeba Francie. Pak to prostě „vypadne“ samo – jako třeba jeden den mi vypadla ta drsná píseň o listopadu a hned druhý den jsem napsal něco úplně jiného – takovou legraci o velbloudech a mývalech. Myslím, že nejlepší, co jsem v poslední době udělal, je „Cadaqués“ – píseň o místě ve Španělsku, kde žil Salvador Dalí. Co je dobré a co ne, člověk pozná, až když to zpívá před lidmi. Umění je prostě dobrodružství…

A nakonec – připadáte si ještě někdy v současnosti jako disident?
Nikdy jsem si nepřipadal jako disident. Slovo „disidentství“ – zvláště tak, jak bývá prezentováno – mi připadá jako vykonávání nějakého úřadu, jako úřadování. Vždy jsem zpíval ze vzdoru. Bylo to už v roce 1966, kdy jsem začal zpívat, a pak pochopitelně v roce 1968 a později. A ten vzdor cítím dodnes – a proto chci zpívat dál!

DALŠÍ ČLÁNKY K VÝROČÍ LISTOPADU 89 NAJDETE V PRAVÉM SLOUPCI

Autor: Marie Čcheidzeová