Stromeček ozdobený, v bytě čisto, dárky nakoupené a ve spíži volný pětilitrový box vína. Ideální podmínky, abych mohl vyrazit do ulic potěšit na Štědrý den několik českolipských bezdomovců. A navíc zjistit, jak tráví vánoční svátky.

Nejdříve jsem dorazil k nevelké stavbě u bývalé vlakové tratě na Svárově. Po ohlášení slovy „Haló, je tu někdo?" zazněl z vnitřku veselý ženský hlas, jehož majitelka mne za okamžik uvítala na prahu svého domova. Bez váhání dostávám pozvání do překvapivě pěkného obydlí. Celou „domácnost" pevnou rukou ovládá zmíněná paní domu Pavlína. „Kdybych chlapům neřekla, tak si ani nevymění povlečení," říká.

Štědrý den v teple praskajících kamen, v kruhu rodinném. I to může být realita v komunitě bezdomovců. Redaktor Českolipského deníku zjišťoval, jak tráví Vánoce lidé bez domova.Zdroj: Deník/Jiří JelínekAno, přesně takový přístup zde mají. Pavlína má kamarádku, která jim občas vypere prádlo a poskytne sprchu. Stěny pokryté černým nánosem sazí z dávného požáru sice osvětluje jen mihotavé plápolání svíčky a trocha denního světla procházejícího skrz folii v okně, přesto vidím, že je všude čisto. Podlaha je vzorně zametená a na poměrně pěknou pohovku se neštítím sednout. Uvnitř vládne příjemné teplo pocházející z malých kamínek, nechybějí drobné dekorace a vánoční výzdoba. Idylka.

Přečtěte si: Život na ulici není nic jednoduchého

„Večer si sedneme, pořádně si zatopíme, uvaříme si večeři a pustíme si rádio. Hraje na baterky," plánuje Zdeněk, další obyvatel této neobvyklé domácnosti. Nebude chybět ani přípitek. Moje celkem dobré italské víno Zdeněk odmítá s tím, že mu je po něm špatně. Pavlína a Pavel, postarší muž, kterému nikdo neřekne jinak než „dědo", kelímek přijali. Právě děda je zodpovědný za většinu drobností, které zabydlují na první pohled nehostinnou nemovitost. „Má svoje trasy po popelnicích a vždycky něco přinese," říká Pavlína a podotýká, že lidé často vyhazují opravdu pěkné věci.

Olejárna

Ptám se, jestli nevědí, kde bych natrefil na další „kolegy", kterým bych mohl snad trochu zpříjemnit den. Děda mě odvedl k nedaleké olejárně, o kousek dál podél trati.

Rozlehlý komplex je slušně vybydlený a jeho obyvatele jsem nemohl najít. Po prozkoumání takřka celé budovy, kde jsou k nalezení jen hory poházených odpadků, jsem se pomalu smiřoval s tím, že tady na nikoho nenatrefím. Až v jakémsi průjezdu nacházím trojici posedávající na matracích okolo ohně. „My jsme raději tady, protože do baráku chodí degeši. Feťáci, co nám to tam ničili a vyhazovali věci z okna. Navíc se tu nedrží kouř z ohně," říká na úvod Honza, manžel rovněž přítomné Aničky a kamarád vedle sedícího Džusyho. Drobná tichá Anička je jakousi sekretářkou obou pánů. Má u sebe jejich občanky, protože oni by je podle svých slov ztratili. Navíc má jediná funkční mobil.

Dříve bydlela v novoborské ubytovně Farní charity. Zázemí musela z neurčitého důvodu opustit kvůli Honzovi, který se před měsícem vrátil z tříletého výkonu trestu. „Mají nám dát do čtrnácti dní vědět, jestli se budeme moci znovu nastěhovat," říkají oba se zjevnou nadějí. I oni vypadají, a chovají se, velice slušně.

Štědrý den v teple praskajících kamen, v kruhu rodinném. I to může být realita v komunitě bezdomovců. Redaktor Českolipského deníku zjišťoval, jak tráví Vánoce lidé bez domova.Zdroj: Deník/Jiří Jelínek

„Než hrát třeba automaty, to si raději jednou za tři dny zaplatím tři sta pade za ubytovnu, aby se mohla manželka vysprchovat, to mi přijde normální," podotýká Honza. „Normální lidi na nás koukají jako na póvl, ale my jsme slušní," rozhořčuje se. Na druhou stranu mi vyprávějí o jiných bezdomovcích, kteří už na sebe rezignovali.

„On už je línej i dojít si na záchod, prostě to pustí do matrace a spí dál," vypráví o nepřítomném spolubydlícím třetí z trojice, Džusy. Usměvavý sympatický chlapík, který mi asi osmkrát zopakoval, že když jsem přicházel, myslel si, že jde kriminálka.

Po půl hodině se pomalu odebírám k odchodu, stejně jako v předchozím případě jsem jim nabídl, že jim ještě nějaké víno do něčeho odliji. S díky odmítají, mají toho prý na Vánoce nakoupeno sami dost a ukazují mi své zásoby. Zde vládne „houba", neboli mix červeného vína a koly. „Máme tak dva dny co pít," směje se Honza.

Autobusák

Pomalu přichází poledne a já se přesouvám na poslední dnešní „štaci", hlavní autobusové nádraží. Jeho hala v tu dobu skýtá zázemí pro několik cestujících a další trojici lidí bez domova. I zde mou otevřeně zištnou nabídku, víno za příběh do novin, vřele přijali.

„Já Vánoce neslavím," říká důstojně vystupující Mirek a hledí přitom zasněně z okna. Po chvíli začíná vyprávět o poslední noci, kterou strávil jako obvykle pod mostem. „Nějak jsem se odkopal a probudil jsem se úplně ztuhlý zimou. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se zase trochu zahřál," popisuje svou každodenní realitu. Do toho přijíždí hlídka městské policie, a trojice mužů začíná kvapně schovávat své zásoby jablečného vína v PET lahvích.

Krátké zprávy z regionu: Nádraží potichu uvedli do provozu, v Doksech finišuje výstavba oválu

„Chtěl jsem jim udělat o Vánocích trochu radost," omlouvám se příchozím strážníkům. Až následně zjišťuji, že je v hale malým písmem zakázáno požívat alkoholické nápoje. „To od vás není moc vtipné, rozdávat bezdomovcům alkohol," vytýká mi jeden z mužů v uniformě. „Kdybyste jim raději dal nějaké jídlo," pokračuje a je vidět, že o lidi na ulici mají starost a snaží se jim pomáhat. „Všem, co jsem potkal, říkám, že od dvou budou lidé z kavárny Step café rozdávat u OD Andy vánoční guláš," odpovídám, načež strážník podotkne, že je škoda, že o tom nevěděli, protože by nasměrovali i ostatní, které dnes v ulicích Lípy potkali.

Po odjezdu hlídky se s trojicí loučím a „zapomínám" na místě zbytek vína. Cestou do vyhřátého, Vánoci provoněného domova jsem ohromně rád za to, co mám.