„Bude to znít nepravděpodobně, ale byl jsem v úterý (19. prosince) v Praze poprvé od zmasakrování studentského průvodu na Národní třídě. Tím zřetelněji jsem vnímal kontrast dvou zcela odlišných měst, která mají společné pouze jméno. Tahle Praha se té minulé nepodobá snad v ničem.

Ožila, ale jinak, než tomu bývá touto dobou, před Vánoci. Před očima mám kaleidoskop střípků a postřehů. Již před osmou hodinou ranní skupiny studentů s transparenty před budovou Federálního shromáždění, které má zasedat. V dopravní zácpě na křižovatce uvízlo auto. Skupina mládenců s trikolórami odkládá transparent a pomáhá vůz odtlačit. Auta houkají, kolemjdoucí zdvihají charakteristickým způsobem dva prsty.

Vzhůru po Václaváku jdou proti mně další skupiny. Olomouc, Plzeň, Přerov, čtu na vlaječkách a transparentech. Na Můstku natáhnu ruku pro Studentský list č. 16, vydávaný VŠCHT Pardubice. Kamelot nestačí rozdávat, lidé se tlačí okolo.

„Nejsem profesionál“, omlouvá se student. Národní třída se stala poutním místem. Zvláště tam, kde tekla krev, jsou hory rozteklého vosku, hoří stovky dalších svíček, vadnou hromady květin. Staří, mladí postávají, zdi okolo se ztrácejí v záplavě nejrůznějších plakátů, mezi nimiž postupně převažují ty, které v nejrůznějších pádech skloňují přání snad již většiny národa: „Havel na Hrad“.

Havlova podobizna na výkladních skříních, na sklech tramvají, aut, na riflových bundách kluků a děvčat. Nevím, u někoho je to třeba jen móda, ale nezdá se, to všeobecné nadšení je určitě nefalšované.

Odevzdávám podpisové archy (s vyjádřením podpory Občanskému fóru, k polovině prosince jich bylo jen na Českolipsku již skoro 4 tisíce) v (celostátním) koordinačním středisku OF ve Špálově galerii, a cestou na Filosofickou fakultu potkávám další průvody studentů, směřující na Václavské náměstí.

Československá vlajka zdobí Husův pomník, obsazený demonstrující mládeží. Studentská hlídka na fakultě si pečlivě zapisuje jméno a číslo občanského průkazu.

Na stolku nakrájená vánočka, lidi na studenty nezapomínají, ruch, jaký jsem tu za svých studentských let nikdy nezažil, ale pořádek a disciplína. Dorazila mě prodavačka. Co jsem sháněl, sice neměli, ale místo mrzutého „Nemáme!“ jsem uslyšel „Nebojte, pane, všechno bude.“ Když už to říkají i prodavači, tak líp být musí, i kdyby nechtělo…“

DALŠÍ ČLÁNKY K VÝROČÍ LISTOPADU 89 NAJDETE V PRAVÉM SLOUPCI