V následujícím seriálu vám budeme představovat povolání, ve kterých ženy nosí uniformu. Dnes začneme u těch, které zároveň zkrášluje červená čepice. A vida, znovu jsme u té hezké podívané…

Píše se rok 2040 a děti se ptají svých rodičů či učitelů „co je to výpravčí“ či „kdo to byl ten výpravčí“? Že to zní jako nesmysl? Tak to vás musím zklamat. Technika nadále postupuje mílovými kroky a nemilosrdně a bez rozpaků pohlcuje vše, co má v sobě ještě kus romantiky. A výpravčí stojící před svou nádražní budovou tu romantiku vždy zosobňoval.

Kdo jezdí častěji vlakem směrem na Bakov nad Jizerou, nemohl si nevšimnout chybějících výpravčích na jednotlivých stanicích. Tato trať je dálkově řízena z českolipského nádraží. A nebude to dlouho trvat (čtyři, pět let?) a něco podobného nastane i na některé z ostatních tratí, které vedou z České Lípy. Se smutkem si to uvědomuje i zákupská výpravčí Alena Thomayerová, která se tomuto povolání věnuje už více jak dvacet let.

I když její matka také patřila mezi „modrou armádu“ (byla výhybkářka a závorářka), Alenu nikdy v dětství nenapadlo, že by se „pomamila“. „Mašinky a vláčky byste u mě pod postelí nenašli,“ říká s úsměvem.

Původně bylo jejím snem stát se učitelkou v mateřské školce, jenže nakonec vše dopadlo jinak. Kamarád ji přemluvil, aby zkusila dopravní školu v Děčíně. A jak sama říká, doteď toho nelituje, už i z toho důvodu, že tam potkala skvělou partu lidí, se kterou se doteď pravidelně schází.

Minirozhovor s Alenou Thomayerovou

Co pro vás znamená nosit uniformu?
Jak červená čepice, tak uniforma k mé práci výpravčí prostě patří, a vím, že kdybych měla změnit povolaní, že by mi obojí určitě chybělo.

Co vás na té práci nejvíce baví?
Když porovnám svoji práci před lety a teď, tak bývávalo co šichta, to originál. Každá byla v něčem jiná, hlavně díky počtu nákladních vlaků, což teď už neplatí. Přesto je to pro mě zajímavá práce a neměnila bych.

Líbí se vám muži v uniformách?
Samozřejmě, že se mi muži v uniformě líbí - a nejenom v ní!

Nejprve začínala ve svých rodných Blíževedlech a v Úštěku, krátce dělala i v Zahrádkách. „Zde jsem zažila mnoho úsměvných historek se zahraničními studenty, kteří tu studovali na zámku.“

S cizinci se setkávala i na svém dalším působišti v Zákupech. Sympatická výpravčí se sem dostala zrovna ve chvíli, kdy se začala odsunovat sovětská vojska z našeho území. K nakládání vojenského materiálu a techniky docházelo nejenom v Mimoni, ale i v blízkých Zákupech. Alena Thomayerová však na ně nemá špatné vzpomínky. „Chovali se slušně, jenom jim občas všechno moc trvalo,“ vzpomíná s úsměvem.

S nostalgií na ruské vojáky moc nevzpomínáme, na postupně mizející výpravčí si však určitě rádi vzpomeneme. Už i z toho důvodu, že občas automaticky hledáme jejich červenou čepici ve chvíli, kdy bezradně bloudíme po nástupišti. Moře mají svůj maják, cestující mají… Ale už to bohužel nebude dlouho trvat.

Autor: Alex Neugebauer