Před lety si sama prožila, jaké to je, stát se onkologickým pacientem. Tehdy ještě jako kantorka na základní škole náměstí Míru v Novém Boru si poprvé uvědomila, jak důležitá je prevence a dnes je oporou těm, které postihl podobný osud. S nadsázkou, optimismem a bez zbytečné lítosti.

„Já jsem taková byla vždycky. Hrozné bylo, když mi rakovina vzala kamarádku, ale na druhou stranu jsem si říkala, čeho všeho byla ušetřená, myslím třeba té strašné bolesti. Je to hloupé, ale je to tak," říká předsedkyně Českolipské vesny pro onkologické pacienty a nová žena regionu Libereckého kraje, kterou v soutěži Senátu České republiky podpořilo 375 lidí. Zatímco svou nominaci před pár týdny považovala nejprve za vtip svých kamarádek, dnes se chystá na celostátní finále.

Čím jste podle vás přesvědčila své okolí, aby pro vás hlasovalo?

U nás v klubu má jen jedna členka internet, takže si myslím, že to byli hlavně lidé, kteří mě znají jako kantorku. Ale i mé kamarádky hlasovaly. To jsem takhle přišla v Novém Boru do knihkupectví a už na mě volaly, že mi daly svůj hlas. Samozřejmě, že to člověka potěší.

Dlouhá léta jste předsedkyní organizace, na kterou se pravidelně obrací onkologičtí pacienti. Jaké aktivity vlastně Vesna nabízí?

Jednak to jsou naše vnitřní klubové aktivity. Letos už jsme měli například besedu s paní doktorkou Truhlářovou, která pracuje na hygieně. Ta nám říkala něco o stáří, jak se sebou máme zacházet. Potom jsme měli policii, která nám radila, jak máme nosit kabelky a chránit se. Přijela k nám ale i paní doktora farmacie ze Cvikova a ta s námi zase besedovala o lécích. Přivezla jich plnou bednu a naše ženský jí asi hodinu pokládaly otázky. Každá totiž bere deset nebo dvanáct léků, tak to bylo otázek.. (smích).

A to jsou všechno lidé s onkologickým onemocněním?

Většina. Ale zůstávají u nás třeba i lidé, kteří o někoho takového přišli. Ti nás podporují.

Co tedy u vás pacienti najdou?

Fůru materiálů, protože já spolupracuji s onko unií nebo Unií proti rakovině a zkrátka tam, kde jsou dostupné materiály. To všechno tam máme, aby byli lidé informovaní. Kdo chce, může se zeptat. Když je člověk čerstvě nemocný a je zděšený, tak si většinou přijde popovídat s ženskýma, který si to prodělaly. Aby neztratili takovou tu naději, protože ať je doba jakákoli a léčení už je pokrokovější, stejně je to hrozné. Rady, popovídání si.

Vy tedy poskytujete poradenství jen ženám?

Nene, všem. Po celé republice je hodně organizací, které se věnují jen problematice prsou a mě to rozčilovalo, protože ono se všechno váže. Ty, co měly třeba rakovinu prsu, tak za deset let mohou mít třeba nemocnou dělohu. A zase opačně. Nebo se to vrací. Máme paní, které se vrátila rakovina po třiadvaceti letech. Mě vážně štve, když někdo říká „jsem vyléčená".

Je vůbec možné nemocného člověka utěšit?

Já jsem měla výhodu hlavně ve škole v Novém Boru na náměstí Míru. Když jsem měla po rakovině a byla jsem doma, tak jsem objevila, že se bude zavádět jako předmět rodinná výchova. A tam vlastně bylo úplně všechno. Naše škola byla vybraná na rok jako ta průzkumová. Ještě jsme psali rodičům, že děti budou mluvit o sexuální výchově. Byla jsem tu okresní metodičkou, zůstala jsem u toho. V té rodince jsem se angažovala a bylo to to moje: prevence.

Myslíte si, že dnes lidé dostatečně dbají na prevenci?

Děláme pravidelně akce, na kterých máme například modely prsou, aby si ženy ohmataly bulky, aby věděly, jak to najdou. A nejvíc takové ty dámy mezi pětatřiceti až čtyřiceti lety tvrdí, že se jich to netýká. A to my už máme na jazyku takovou tu chuť říct, jak to víte? Co když to přijde za čtrnáct dní? A pak budete hrabat prstíčkem.

Proč si myslíte, že to tak je?

Já nevím. Přitom se dá říct, že skoro v každé rodině něco takového už bylo. Jen si vezměte, kolik nemocných lidí kolem sebe znáte. Teď na poslední únorové schůzi jsme řešili, že v budoucnu to bude každý čtvrtý, že to v sobě nosí každý. Lidé to spíš odhání od sebe, nepřipustí si to. Když to nepřipustím, nemůže mě to potkat a pak je to zklamání. Já jsem si také nikdy nemyslela a přišlo to. Odebrali mi vzorek, přišla sestřička, moje bývalá žákyně, chovala se tak nějak divně, tak jsem odchytla doktora a on prý jo, máte tam rakovinové buňky. Vrátila jsem se do pokoje jako ochrnutá, teprve druhý den v Ústí mi to jiný lékař pořádně vysvětlil, potom jsem se uklidnila.

V současné době to bývá častý problém, že lékaři neumí mluvit s pacienty. Jak to vnímáte vy?

Je to pravda, i naše ženský si na to často stěžují. Oni nemají zkrátka čas. Když si vezmete, že je narvaná čekárna a paní doktorka tam nakoukne a vidí, že jich tam ještě kdovíkolik sedí, tak ono to asi taky nepřidá.

Chodí k vám i mladí lidé?

Ano, ale ti se většinou hned jak mohou vracejí do práce. Takže naše základna se stále mění.

Na co se lidé nejčastěji ptají?

Co dělat a jestli se to dá přežít, to hlavně starší lidé. Hlavně si ale chtějí popovídat. Často se rozpovídají o všem možném, nejen o nemoci, která je postihla.