Je těžké učit, když žák česky nerozumí, říká ředitel školy v České Lípě

Zdroj: archiv Libora Šmejdy.Problém integrace cizinců je složitý, bohužel, z něj na základní školy spadla ta nejnáročnější část. Jaká je realita z vašeho pohledu?
Praxe je taková, že firmy najmou přes agentury pracovníky z různých částí světa, v případě České Lípy je to mongolské etnikum, pro které vyřídí všechny formality nutné ke vstupu do země, pasy, vízum a další a pracovní sílu sem dovezou. Z pohledu průmyslových firem a těch agentur to pro ně celé končí. A nám teprve začíná. Nejde nám tedy až tak o dospělé, to je otázka zaměstnavatelů, i když na druhou stranu, dospělí ovlivní jaký život zde bude jejich rodina žít. Jakým způsobem se pokusí či nepokusí integrovat do majoritní společnosti.

Zajímají vás jejich potomci…
Jistě. Škola se snaží vypořádat s populací školou povinných dětí, které se sem s dospělými Mongoly dostávají. Stojíme před zásadním, praktickým problémem, kdy jak říká kolega ze ZŠ Slovanka, v neděli přistane letadlo z Ulanbátáru a nám v pondělí ráno u školy stojí mongolské děti různého věku, s nulovou znalostí českého jazyka a já mám povinnost se o ně postarat, protože povinná školní docházka je pro všechny děti, včetně cizinců.

Českolipská škola bojuje s přílivem mongolských dětí. Nerozumí ani jazyku

Je jasné, že i děti jsou postavené do nelehké životní situace.
To je fakt, dítě z jiného prostředí je z něj vytrženo a letí přes půlku světa a někde ho vystrčí v malém městě jako Česká Lípa a v podstatě ho tlačí někam kam většinou ani nechce. Pro děti to je obrovsky stresující. Jak pro ty nejmenší, tak ty starší. A my se díky tomu potýkáme s nezměrnými problémy sociální integrace a jazykové nepřipravenosti. Když si představíte, že přiletí kluk, kterému je 13 let, typický puberťák, z jiného kulturně-etnického prostředí, kde třeba pro něj učitelka jako žena není autorita, ta žena pro něj není v postavení, jak na ni pohlížíme naší evropskou optikou. On se má přizpůsobit a podřídit autoritě, kterou neuznává. Musí plnit povinnou školní docházku, v jazyce, který je pro ně v daný moment úplně cizí. S mizivou nebo zcela nulovou znalostí češtiny se to daří nesmírně obtížně a nebo to někdy nejde vůbec.

Kdo za tento neblahý stav nese zodpovědnost, kromě firem, které sem cizince dostávají?
Já se domnívám, že tady naprosto selhal stát! Moje představa je taková, že pokud potřebujeme pracovní sílu a budeme si tento typ dělníků dovážet z různých koutů světa, tak dobrá, jsme ekonomika otevřená. Ale pokud chceme dovážet kompletní rodiny a snažit se je do většinové společnosti integrovat, tak stát musí mít připravený systém postupné integrace. Já nevím, proč by tyto rodiny cizinců, včetně dětí, nemohly před vstupem na pracovní trh nebo do školství absolvovat tříměsíční integrační pobyt v nějakém zařízení, kde je seznámí s reáliemi, s právním prostředím, kulturními zvyky a budou se snažit do nich v rámci takového adaptačního pobytu dostat základy češtiny, aby pak jak dospělí do práce, tak děti do škol, přišli už s nějakou elementární znalostí.

Stát selhal, samotné školy integraci mongolských dětí nezvládnou

Jelikož tyto děti v České Lípě přibývají, zdá se vám, že se stávají pro náš školský systém velkou zátěží?
Bezesporu! Nemluvě o vysokých nákladech. My jsme pedagogové, nikoliv speciální pedagogové, nejsme ani jazykoví lektoři, a když vám do třídy vstoupí cizí žák mongolské národnosti ve věku 10-12 let, který je sám vyděšený z toho co je kolem, tak ta integrace skutečně velice, velice drhne. A my jsme povinni mu to vzdělání poskytnout, zařadit ho podle věku do nějakého ročníku, maximálně o ročník níže. Paní učitelka má plnou třídu, včetně dětí takzvaně inkludovaných a pokud k nim přibude ještě bezradný cizinec, nemotivovaný a bez opory v rodině v rámci běžné školní práce, tak v rámci takového systému skutečně dochází k poměrně zásadním selháním. Nemůžeme si dovolit tlumočníky na telefonu, kde bychom na to vzali peníze, to je nesmysl. Něco takového si mohou dovolit firmy, které si tyto výdaje dají do nákladů, protože tlumočníky potřebují, ale pro potřeby škol to nejde. Máme tak problém podat důležité informace rodičům a zároveň dostat s porozuměním věci zpětnou vazbu. Protože když by záležitost překládalo dítě, tak je otázka zda vše přeloží správně, s porozuměním terminologii. Nejsem si jistý, zda jsou logicky vzhledem k věku a slovní zásobě schopni pochopit, co potřebujeme rodičům sdělit.

Jak se projevuje, že „nemá oporu v rodině“?
Domluvit se na pravidlech s rodiči je ale někdy nepřekonatelná bariéra. Nelze s nimi probrat tok informací, veškeré problémy kolem školní docházky. Když se zde má dítě integrovat a naučit český jazyk, ve kterém ho čekají i další předměty, tak potřebujeme oporu v rodině ve smyslu pravidelné domácí přípravy, úkolů a podobně, což tady naprosto padá. Selhává úplně ten nám známý model spolupráce rodiče se školou, kdy rodiny mají zájem, aby dítě do školy chodilo a dosahovalo nejlepších výsledků s ohledem na své předpoklady. Rodina je nezastupitelná.

Chcete říci, že vědí o povinnosti posílat děti do školy a tím to pro ně končí?
Ano. Z pohledu školy, která se mongolskými žáky zabývá už léta se nám cyklicky vrací, že stát zastoupený příslušnými ministerstvy problém nechává být. Zde nám chybí systémová pomoc státu. Ten má nastavit model vzdělávání cizinců, dát do toho řád, abychom podle něj fungovali v mantinelech, které stát nebude přehlížet, ale naopak on je nastaví.

Psycholožka Zdeňka Průchová: Občas je potřeba vyjít ze svých komfortních zón

Nacházíte vůbec někde pomoc, podporu?
My využíváme nabídky neziskovek, ale představa, že dítě se po 20 hodinách výuky v české škole ještě odpoledne, nebo nejlépe se svými rodiči a o víkendech bude vzdělávat je naprosto iluzorní. I oni musí odpočívat a žít svůj život. Komunikaci mají zčásti nějak vyřešenou přes tlumočníky, nebo spolužáky, kteří zde jsou déle, tak jim to stačí a potřeba začlenění do společnosti není velká. Město Česká Lípa se také snaží pomoci, vypisuje dotační titul na výuku cizinců, ale to je výuka po vyučování, kdy cizinci budete dávat hodiny češtiny navíc. A zase , kolegyně nejsou lektorky výuky cizinců, metodiku výuky jazyka mají zmáknutou pro naše české děti, což se ne vždy daří na cizince aplikovat.

Využívají takové možnosti k doučování?
Je to nabídka. Odezva v loňském školním roce byla mizivá. Vycházeli jsme z úrovně znalostí, v případě pokročilejších už výsledky byly, ale u těch s nulovou znalostí nebylo naše snažení efektivní.

Proč?
Nechodili na hodiny, nenosili pomůcky, nebo je jejich rodina nepodpořila. U takových pak ve škole pořád začínáte znova a znova.

FOTO: Cvikovští policisté se vrátili do nového. Služebna po generálce září

Vaší školou už prošla pěkná řádka žáků-cizinců, všichni asi nejsou stejní?
Určitě nejsou. Ve třídách máme i školáky vietnamské, ukrajinské nebo ruské národnosti. Ti ovšem zvládají výuku v češtině a integraci do školních kolektivů poměrně snáz než spolužáci z Mongolska. Potíž je, když máte ve třídě skupinku čtyř Mongolů, už si vytvoří svou uzavřenou skupinu, řekl bych „sociální bublinu“. Už tomu je i v mateřské škole, přes snahu učitelek je jejich posun v českém jazyce neznatelný. Jim stačí naposlouchat ty nejzákladnější pokyny a pak dělají, co ostatní děti, napodobují je, ale aby se mongolské děti s vrstevníky aktivně bavily, tak to nedělají. Čím větší koncentrace žáků z Mongolska, tím menší je úspěšnost výuky českého jazyka, protože oni se „zapouzdří“ a nemají potřebu komunikovat. Pokud dítě dává najevo, že ho škola nebaví, že nebude dělat, co má, tak ho prostě nezlomíte. Naučit ho cizí jazyk proti jeho vůli je nemožné.

Mají mongolští žáci v oblibě třeba jiný předmět než je český jazyk?
Určitě se jim snáze pracuje v hodinách výchov případně matematiky, kde když pochopí princip počítání, tak to jde lépe, ale v předmětech naučného charakteru, kde se pracuje s textem jako v přírodopisu, dějepisu, zeměpisu potřebujete číst texty, pracovat s nimi, s porozuměním a když nerozumíte významu slov, tak tam efektivní výuku nelze dělat. Jde těžko vysvětlovat žákovi, jak má pracovat se školním atlasem, když vám nerozumí.