Poprvé informace o tom, že město Liberec má patronát nad ponorkou, zazněla v Knize o Liberci od Romana Karpaše z roku 1996. Od té doby se tomu nikdo nevěnoval až donedávna. „Na takovou činnost musí člověk sehnat dobré partnery, a ti se těžko hledají. Navíc výzkum s sebou nese značné finanční náklady a cestování po celé Evropě,“ dodává Rous. Nakonec se spojilo Jizerskohorské technické muzeum (Pavel Šercl), Severočeské muzeum v Liberci (Ivan Rous), potápěčská firma Nautico (Petr Fatka), Jiří Zahradník a dokumentarista Aleš Vašíček.

Historie ponorky sahá do roku 1940. 17. května 1941 byla pod libereckým patronátem spuštěna po téměř roční stavbě na vodu. Válečného dění si moc neužila, poslední zpráva o ní pochází z 29. listopadu téhož roku. „Předpokládáme, že ponorka se potopila poté, co najela na britskou minu. S tím souvisí i otázka, zda leží na dně Biskajského zálivu v kuse nebo je rozlomená", dodává k jejímu osudu Rous.

Výzkumníci se hodlají vydat jinou cestou než pouhým popisem ponorky a jejích technických parametrů. „Ponorka není zajímavá čistě jen z hlediska techniky, plavidlo typu VIIC patřilo mezi nejmasivněji používané. Specifická je především v tom, jaké příběhy se od ní odvíjejí. Například jako první ponorka dovezla do Francie britské zajatce a jako první potopila u Gibraltaru britské lodě,“ vyjmenovává Rous.

Ponorka U-206 Reichenberg, při své první operační plavbě, 26. srpna 1941 kolem půl osmé večer uprostřed Atlantiku zachránila posádku britských letců. Ti nouzově s bombardérem Whitworth Whitley přistáli na vodu a zůstali v gumových člunech. Kapitán je přes zákaz nalodil na U-206 a dopravil do přístavu St. Nazaire, odkud putovali do zajateckých táborů „A to je právě jedna z linek, kterou chceme sledovat. Nedlouho po zajetí se Britům podařilo propašovat do Anglie moták, na jehož základě získali Britové cenný popis ponorky a přístavu. A hle, máme tu další příběh, tentokrát špionážní,“ poukazuje Rous.

Reaguje tak na některé menšinové negativní reakce, se kterými se setkávají. „Rozhodně nechceme adorovat výrobu stroje, který přinášel smrt a ani oslavovat nacismus. Naopak pro nás jsou důležité události z obou stran na pozadí války. Navíc se zaměříme i na principy fungování totalitního státu, kdy do posádek ponorek nastupovali i šestnáctiletí chlapci. Zajímavostí jsou také některá slovanská jména Dworan, Slovacek, Hapala, Mynarek, Wilczopolski, která známe především z českého a polského území. Stejně tak pohyb britských letců po zajateckých táborech v Evropě jistě přinese zajímavé výsledky. Obecně letci byli internováni nejen v Německu, ale i na území dnešních Čech, Polska a dalších států. Jde tedy i o problematiku zajetí,“ reaguje na udivené ohlasy.

Další „linku“ představuje první oběť liberecké ponorky. Tou se stala rybářská loď Ocean Victor, kterou ale posádka považovala za pozorovací loď v britských službách. „V londýnských archivech budeme pátrat, zda je tvrzení kapitána Herberta Opitze pravdivé. Těch aspektů je opravdu hodně, nepřeberné množství, a najednou se ukazuje, že vlastně nejde přímo o ten smrtící stroj, ale souvislosti, které jsou mnohem zajímavější“ přibližuje Rous.

A jak pátrání vůbec začalo? Badatelský tým se vydal do libereckého okresního archivu, kde nalezli celou složku včetně fotografií letců. „Fotografie jsme tehdy nedokázali ztotožnit s Brity, kvůli špatně uvedené dobové popisce. Našli jsme i dopisy od pozůstalých posádky ponorky. Psaní posílali na magistrát a dotazovali se na osudy svých otců a manželů. V první fázi ani oni nesměli vědět, že jsou jejich příbuzní po smrti. Utajení mělo vojenský účel, ale ta nejistota musela být děsivá,“ upozorňuje na další linii muzejní pracovník.

Hledat ponorku „s příběhem“ je v zahraniční běžná záležitost. Do podobných akcí se pouští německé, britské, americké i ruské týmy. „Na území České republiky jsou ještě tři města, která měla patronát nad ponorkou. Bádání proběhlo u U-333 Trautenau, ale v mnohem menším rozsahu. Dále to byla města Ústí nad Labem a Karlovy Vary. Liberec měl ještě patronát nad druhou ponorkou U-143 a o té se rozepíšeme také“, vyjmenovává.

Aktuálně pracuje celý tým na lokalizaci ponorky a v létě by se chtěli ji vydat do Atlantiku najít. „Právě možné nalezení ponorky představuje uzavření příběhu. Zdokumentovali bychom ji moderními metodami. Rozhodně ji nebudeme vytahovat, jak zaznělo v některých médiích. Ponorka je válečným hrobem. Nepřesnosti vznikají tak, že se zasníme a říkáme, že by se nám její vytažení líbilo, protože technicky to možné je, ale finančně i morálně nikoliv. V tomhle jsme realisté,“ upřesňuje budoucí plány Rous.

Znak Liberce na věži U-206.Zdroj: Archivní materiályA na otázku, zda se sám potopí, odpovídá: „ Pokud bude v malé hloubce, do nějakých třiceti metrů, potopím se, přece jenom najít ponorku je splněný sen.“

Liberecká ponorka dávno přesáhla hranice okresu, kraje a regionu. O bádání se píše i v německém tisku, výzkumníci spolupracují s archivem Horst Bredow v Altenbruchu u Cuxhavenu. Ve stejném archivu se radil konkrétně s Horstem Bredovem o ponorkách i Robert Ballard, mimo jiné objevitel vraků Titanicu a Bismarcku. „V muzeu pracuji 18 let a nic, snad kromě mapování koncentračních táborů, nezpůsobilo takový rozruch jako projekt U-206 Reichenberg a nám to zásadně usnadňuje práci především v pátrání po pozůstalých.“ vyjadřuje se k ohlasům Rous.

O hledání ponorky už teď natáčí dokument Aleš Vašíček, který se mimo jiné podílel na dokumentu Trabantem Jižní Amerikou a je pro tým zárukou kvality. „Dokument točíme poctivě, žádná kašírka. Například nyní čekáme na společnou schůzi, abychom mohli poprvé na základě dat propočítat oblast, kde se ponorka potopila. V dokumentu tedy budou reálné porady, žádné hrané scény jak to někdy bývá." Do konce roku by také rádi napsali knihu, která vyjde v roce 2019 a uspořádali putovní výstavu pro rok 2020. „Čtenář si nechce přečíst tisíc řádků o technickém popisu a výčet lidí, kteří zahynuli. Konkrétní lidské osudy mají větší vypovídající hodnotu,“ uzavírá vyprávění Ivan Rous.