Stejně jako vloni si ze šampionátu do České Lípy přivezli skvělé druhé místo. O soutěži, úspěchu i inspiraci jsme si povídali s jejich trenérkou Kateřinou Kohoutovou.

Čekala jste, že se umístíte mezi prvními třemi?

V pátečním kole se nám moc dobře nevedlo. Dělali jsme dost chyb, nicméně jsme v nás pořád doufali. Další dvě kola byla super. Z druhého místa máme ještě teď všichni husí kůži.

Jaká byla konkurence?

Celkem se soutěže zúčastnilo 84 týmů v pěti kategoriích. My jsme tančili v kategorii megacrews, která se nedělí věkem, jen je limitována počtem tanečníků. Musí jich být více než dvanáct, nás dorazilo třináct. Konkurence byla velká, v naší kategorii bylo deset týmů, a to například z Belgie, Ruska, Maďarska nebo Německa. Mimo naši kategorii přijeli tanečníci například z Austrálie, Jižní Afriky nebo z Nového Zélandu.

Měli jste čas na nějakou zábavu a vidět Vídeň?

Byl to zážitek. Obrovský. Vyjeli jsme ve středu a cesta trvala hodně hodin. Večer jsme se unavení ubytovali a šli spát. Druhý den jsme vyrazili metrem na zámek Schönbrunn, potom do Prateru, kde děcka vyzkoušela snad všechny horské dráhy a atrakce, takže byla legrace. Pak už se blížila oficiálnější část naší cesty.

Potkali jste tam nějaké slavné soupeře?

Samozřejmě jsme potkali spoustu soupeřů, nicméně se stalo něco, co jsme si už dlouho moc přáli, ale vůbec jsme nedoufali, že by to vyšlo. Potkali jsme tam Shyvon Campbell, členku taneční skupiny Royal Family, kterou hodně sledujeme a je vzorem pro tanečníky z celého světa. Myslela jsem, že mě štěstím trefí šlak. Hned se v nás všech posílil adrenalin a energie.

Nebylo to vaše první mistrovství, kde všude jste Lípu i ČR ještě reprezentovali?

Před dvěma lety bylo ME ve Vídni a MS se kvůli nepokojům v Moskvě přesunulo do Prahy. Tam jsme v kategorii juniorů skončili sedmí. Další rok bylo ME v Dordrechtu v Holandsku, kde jsme vyhráli a poté odletěli na MS na Martinik, odkud jsme přivezli nádherné druhé místo. A letos jsme díky nominaci mohli vyrazit na ME do Karlových Varů a na MS do již zmíněné Vídně. To všechno ale můžeme hlavně díky finanční podpoře, ať už je od rodičů, firem, města Česká Lípa, či přímo od DDM Libertin. Za což jim patří naše velké díky.

Jak jste se připravovali na takové závody?

Na závod jsme se připravovali 3x týdně již od začátku září. Po prázdninách je těžké dostat se zpět do závodní formy, nicméně děláme vše pro to, abychom na tom byli fyzicky co nejlépe. Trénink vždy začínáme důkladným zahřátím v podobě rozběhání a na sobě navazujících člunkových bězích, kondičním cvičením a poctivým protažením. Poté již navazuje samotná choreografie. Při tréninku se snažíme všechny kusy choreografie zatančit naplno, s tím je spojeno i správné dýchání, které nám mnohdy dělá ten největší problém.

Kde berete inspiraci na choreografie?

Dříve jsme se hodně dívali na taneční videa. Teď už to tolik neděláme, člověk je totiž dost ovlivněný a my to chceme dělat jinak, originálně. Jde to přímo z nás, z našeho nitra. Ale rádi sledujeme třeba právě Royal Family. Musím apelovat na to, že jsem letos při tvorbě choreografie hodně spolupracovala přímo s mými tanečníky. Každý z nich je něčím výjimečný a já oceňuji jejich kreativitu, celkový přístup a zodpovědnost.

Na mistrovství s vámi byli také čtyři kluci, to je u vás celkem novinka ne?

Ano, to je, jedním z nich je Jeremy, svým jménem Jakub Kadeřábek. Ten u nás tančí již třetím rokem. Hned na začátku jsem v něm viděla obrovský potenciál, veškerý svůj um se totiž naučil sám z videí na internetu. Jen to s ním ze začátku bylo trochu těžší, nežil pro to, což je potřeba. Nakonec se to v něm zlomilo a s jiskrou v očích byl s námi už loni na Martiniku. Další tři kluci jsou z řad našich juniorů. Začali k nám chodit teprve předloni. Tomáš Javůrek a Tomáš Hrdlička už předtím trochu tančili, ale kvůli okolnostem museli skončit a začali se věnovat jiným sportům. Když jsem ale začala nabírat nové tanečníky, hned se s nadšením přihlásili. Jeden z nich vzal s sebou také spolužáka Patrika Hůlku, který sice předtím nikdy netančil, ale svojí pílí se dostal mezi naši špičku. Po nějakém čase jsem se všech tří juniorských chlapců a Viktorky Filipi, která mezi juniory patří také, zeptala, zda by nechtěli závodit s našimi dospěláky. Byli nadšení a brali to jako poctu, i když věděli, že to bude náročné. Od listopadu loňského roku chodili na tréninky každý den, mimo středy. Byli unavení, ale nevzdali to. Ještě v dubnu se s tím prali, ale potom přišel zlom a byli neskuteční. Smekám před nimi.

Jací Tutti Frutti jsou?

Já si myslím, že naše skupina není výjimečná choreografiemi nebo mnou, ale hlavně těmi dětmi a to již od úplného vzniku skupiny a všech našich kategorií, což jsou dospělí, junioři a děti. Jsou to cílevědomé, pracovité, dobrosrdečné a výjimečné osobnosti, které jdou do všeho po hlavě. Nezastaví nás ani silné astma, natrhnuté vazy v koleni, bloklá krční páteř nebo horečka. Dáváme do toho všechno, nestěžujeme si, nikdy nic nevzdáváme a děláme to upřímně celý srdcem. Věříme v sebe, věříme v nás. A to je naše síla.