Jaké bylo vaše původní zaměření, neměla jste teď místo prodeje šátků a šál pracovat jako psycholožka?

Studovala jsem psychologii, tu máme v rodině, ale živila jsme se jí jen krátce. Hodně jsem cestovala…

Už jste měla to štěstí, že cestování bylo možné. Hrálo to roli?

Ano, to je pravda a také si toho vážím. Hned po vysoké jsem jela do Ameriky. O buddhismus jsem se zajímala už dříve, navštívila jsem Indii, později např. i Mongolsko a Tibet, ale v USA jsme shodou okolností měli s bývalým přítelem možnost pobývat rok v buddhistickém klášteře. Chtěla jsem se naučit tibetsky s tím, že budu překládat. V indickém Darjeelingu jsem bydlela čtyři roky, z toho dva roky jsem s mnichy studovala texty v tibetštině. V Darjeelingu jsem potkala i svého muže.

Co si z buddhistického klášterního života dnes vybavujete? Jak se vám tam žilo?

Úplně poprvé jsme se setkali s buddhismem v Čechách, věděli jsme trošku, o čem to je. V Americe to bylo jiné, byli tam tibetští učitelé, byli úžasní, starší a praktikující. Ke všemu i kousek od slavného Woodstocku, takže to bylo fajn. Bylo to dobrá zkušenost, ale chtěli jsme do Indie.

V čem dobré? Proč jste k tomu přilnula?

To už asi dříve, četli jsme knížky a zajímali se o buddhistickou filozofii. Je dobré, když vidíte, jak toto učení lidé praktikují, a že má výsledky. Vždy se mi líbila setkání se starými mnichy a mniškami, je působivé vidět jak jsou šťastní, vyrovnaní, spokojení. Je úžasné vidět výsledek práce s myslí.

To musí být náročné, vstřebávat v cizím jazyce filozofii?

Od počátku jsem o buddhismu četla v angličtině, protože tady prakticky nic z literatury nebylo k dispozici. Postupně se do toho dostanete.

Je tibetština obtížný jazyk?

Určitě je lehčí než čeština, která patří k těžkým jazykům. Tibetské písmo je ze sanskrtu a mají docela jednoduchou gramatiku, což je úžasné. Samozřejmě jako u každého jazyka se musíte naučit slovíčka, vytvořit si slovní zásobu. Mezi mnichy je užívaná i určitá filozofická forma „duchovní“ jazyk. Také když mluví s lidmi, k nimž cítí respekt, používají trochu jiná slova než v běžném životě. To je asi specifikum tibetštiny, ale jinak je jejich gramatika lehká.

Jak jste si pomáhala v počátcích, muselo to být náročné zvládat zcela odlišné prostředí, filozofii a jazyk?

V Darjeelingu jsem byla nejprve dva roky ve škole, kde učili mluvenou tibetštinu, to je základ, to mi velmi pomohlo. Měli jsme čtyři hodiny denně a ještě pak soukromé hodiny. Pak jsem měla to štěstí, že mě učili mniši a později mě učil také partner, můj současný manžel.

Je přímo z Tibetu?

Je Tibeťan z Indie, kde studoval buddhistickou filozofii na vysoké škole a pak tam také i vyučoval.

Jak přijal myšlenku, že pojede do Čech? Byl to váš nápad, že se po návratu do Čech budete věnovat obchodu s šálami?

Oba jsme přemýšleli o tom, jak se budeme živit, když se vrátíme do Čech. V Indii jsou všude krásné obchody s látkami, šálami… tím jsme se inspirovali. Navíc manžel ještě neuměl česky, což ho omezovalo v možnostech uplatnění. Tak jsme si řekli, že zkusíme právě tento druh textilu z dálek, které máme rádi a dobře známe. Musím zaklepat, myslím, že nám to funguje dobře. Nejrušnějším obdobím v obchodě jsou pro nás vánoční svátky. Každoročně jezdíme nakupovat své zboží přímo do Indie.

Co všechno nabízíte?

Svým zákazníkům dáváme vybrat z velice široké palety modelů šál a pašmín. Většina šál je tkaných, ručně i strojově. Materiálem je nejčastěji vlna a hedvábí, což je taková indická klasika. Dovedou z nich vyrobit neuvěřitelně jemné zboží. Třeba v Kašmíru se vyrábí slavné šály, mají tam krásnou vlnu a jejím zpracováním se živí celé rodiny. Obecně jde v celé Indii i Nepálu vesměs o rodinné podniky, dílny. Vzory jsou často tradiční, ornamentální. Indové mají úžasnou dovednost zkombinovat nejrůznější barvy. Do šál se „balí“ nejen ženy, nosí je hodně i muži jako důležitou součást svého oděvu, tedy nejen jako módní doplněk. A mají je i mnohem větší, než které do ČR vozíme, do nich se člověk zabalí celý.

Co znamená jméno vaší firmy Pranita, e-shopu a od kdy už vlastně funguje? 

Hledali jsme vhodný název a výraz Pranita, který je ze sanskrtu, se nám líbil. Znamená totiž dobromyslný nebo hodný. Pranitu jsme začali budovat před deseti lety, v ČR už máme své stálé zákazníky. Lidé k nám mohou přijet i přímo do Sloupu v Čechách.

Jste v kontaktu s indickou či dokonce tibetskou komunitou v Česku? 

Ano, trochu se scházíme.

Co Tibeťané vaří? 

Asi nejznámější jsou „momo“ knedlíčky, což jsou taštičky z tenkého těsta s různými náplněmi, vaří se na páře. Jsou moc dobré, dělá se k nim rajčatová nebo čili omáčka. Jedí hodně maso, ječnou praženou mouku tsampu, ve které je spousta živin, a kterou jen shnětou s čajem a máslem. Vaří různé polévky, orestovaná masa, zeleninu, mají ale i knedlíky podobné našim. Sladké příliš nejedí. Kuchyně se také liší podle jednotlivých oblastí a odvíjí se od zdrojů, které mají k dispozici. Třeba kolem Lhasy a dál na západ je spíš polopoušť, kde nejsou moc dobré podmínky pro zemědělství. Kdežto na východě mají obilí, ale i jablka nebo mandarinky a další ovoce a zeleninu.

Pokud jde o svátky, mají nějaký jako jsou třeba naše Vánoce? 

Nejhlavnějším svátkem je „Losar“, což je Nový rok. Slaví ho tři dny a už před ním probíhají tradiční ceremonie v klášterech. Tibetský kalendář má Nový rok pokaždé jindy, většinou to bývá v únoru. Rodiny vaří speciální jídla, schází se, zpívají a tančí a chodí do klášterů. Vyvěšují ty známé motlitební praporky, zapalují vonné prášky a vůbec probíhá řada tamních rituálů.

Jak žije tibetská rodina? 

Většinou žije jedno z dětí dohromady s rodiči. Obecně má nejstarší z dětí největší autoritu, ale rodiče se poslouchají, to je dané od nepaměti. Ten, kdo zůstane doma, zdědí většinu z rodinného majetku, protože se stará o rodiče, případně o prarodiče. Sociální systém, jak ho známe u nás, tam neexistuje, tím je rodina. Teď tam sice zavedli alespoň někde částečné zdravotní pojištění, ale zejména ve venkovských oblastech je zdravotní a sociální péče prakticky nedostupná nebo je hrozně drahá, stejně jako v Číně i Indii.

Jak mluvíte se svým manželem? 

Tibetsky, ale snažím se i česky, protože se náš jazyk potřebuje naučit. Docela dobře už rozumí.

Jak se tu cítí? 

Myslím, že dobře, už si zvykl, ale je to pro něj úplně jiný svět. Platí to i obráceně, přijet poprvé do Indie je pro Čecha také velký šok. Spousty lidí, hluk, vůně… člověk to buď začne mít rád, nebo tam nedokáže zůstat. Manžel zase u nás občas říká, že si připadá jak v zemi duchů, obzvlášť teď v zimě, kdy jdete ven a nepotkáte člověka. Ale třeba jsme i v létě byli v Pelhřimově, bylo krásně, ale v centru města vůbec nikdo! Nemohl pochopit, že tam nejsou žádní lidé. V Indii i Tibetu jsou lidé všude, neustále. Dlouho si nemohl zvyknout na tmu v zimě, protože v Indii je i zima slunečná. Manžel je komunikativní, otevřený, ale vnímá, že my jsme více uzavření. V Tibetu také žijí více pospolu, když tam například staví dům, přichází pomáhat celá vesnice. Takhle to tam běžně funguje. Pospolitost a kontakt s rodinou je s námi nesrovnatelná.

Které zásady jsou vám z buddhismu nejbližší? 

Laskavost, soucit, trpělivost, logika… To, že všechno, co Buddha říkal, je potřeba prozkoumat, zjistit, jestli to je praktické a prospěšné… Soustředění, meditace, protože jsme hodně rozptýlení. Meditace pak aplikujete v běžném životě. Zásadní je práce s myslí. Celý budhismus je o tom, jak vymýtit sobeckost, být moudrý. Když pracujete se svými emocemi, způsobem myšlení, vnímáním světa, život povedete po dobré cestě. Všichni jsme jakoby stále na cestě.

Jindra BHUTIA HOLOVSKÁ

  • Studovala v České Lípě na Gymnáziu, psychologii na FF UK v Praze. 
  • Tibetštinu a základy buddhistické filozofie se učila v Darjeelingu v Indii.
  • Překládá a tlumočí z tibetského jazyka.
  • Od roku 2010 provozuje e-shop a obchod s šálami z Indie a Nepálu.
  • Žije ve Sloupu v Čechách.