Celoživotní vášní 76letého Jiřího Ježka, rodáka ze Železného Brodu, je kreslení. Nikdy však nebylo jeho profesí, ale pouze koníčkem, který jej doprovází dosud, kdy žije v Domově důchodců Marta ve Vratislavicích nad Nisou. Pro ten nakreslil například kalendář na letošní rok, na malbách zachytil zdejší areál.

Kdy jste se ke kreslení dostal?
Malovat jsem začal jako desetiletý kluk. Když jsem vyšel základní školu, tak jsem se učil řemeslo frézaře ve Varnsdorfu a v té škole měli všelijaké kroužky. Chodil jsem do výtvarného, měli jsme šikovného pana učitele Červenku a jezdil nás učit i akademický malíř Šebestů z Liberce. On nás naučil takové ty základy, perspektivy, poměry ve tváři a různé zajímavosti. Když jsem se vyučil, pokračoval jsem v kreslení až dodneška. Dělám od portrétů až po krajiny.

Máte hodně pestrý výběr kreseb. Jak tvoříte třeba krajiny? Jezdíte na ta místa?
Pokud jsem mohl, tak jsem to jako kluk dělal v plenéru. V poslední době, protože jsem po těžkém úrazu páteře, dělám podle cestopisných filmů, které mám nahrané. Záběr, který se mi líbí, si zastavím na monitoru televize a podle toho kreslím.

Zajímavé. Co jste třeba podle filmu kreslil?
Například z Noci na Karlštejně Waldemara Matušku nebo Karlštejn. Také třeba Matterhorn, nejvyšší horu Aljašky, dva pohledy do kráteru Ngorongoro v Tanzánii, přírodu z Martiniku.

Měl jste někdy výstavu?
Ano, třeba dříve tady v domově. Vyhrál jsem také krajskou soutěž tvořivosti mládeže v roce 1955, měl jsem tehdy v Severočeském muzeu v Liberci výstavu. Letos bych se chtěl zúčastnit krajské soutěže amatérských malířů seniorů, každý rok to pořádá liberecký klub seniorů.

Kreslení je vaším koníčkem, povolání jste ale měl úplně odlišné, když jste se vyučil frézařem.
Měl jsem docela zajímavý život. Mým velkým snem bylo stát se vojenským pilotem, a proto jsem dělal všechno pro to, abych se tam dostal. Při práci jsem si udělal večerní tzv. mistrovskou průmyslovku. A když jsem šel k vojenskému odvodu, projevil jsem zájem o letectví, a tak mi nabídli jít do odborné školy leteckých mechaniků v Liptovském Mikuláši. Jako osmnáctiletý jsem šel od odvodu rovnou tam, byl jsem šťastný, že jsem se tam dostal. Získal jsem tím další výuční list. Pak jsem deset let sloužil na letišti v Hradci Králové.

Pracoval jste tam tedy jako letecký mechanik? A co vysněné létání?
Potom jsem se dostal i k létání. Já byl u velitelské letky 10. letecké armády, měli jsme tam i bombardér a potřebovali střelce radistu. Tak jsem si udělal kurz a létal na tom dva roky. Ale pak mně to manželka zatrhla, protože kamarád se prořekl. Tehdy totiž byla v Polsku nějaké havárie při manévrech a můj další kamarád střelec tam tehdy zahynul. A manželka udělala hroznou „rotiku“, že tohle ne, a tak jsem toho musel nechat. To bylo v letech 19621969. Na tom letišti jsem pak ještě vystudoval po večerech strojní průmyslovku a roce 1968 maturoval. Strašně mě to bavilo a šlo mi to. A tak jsem se přihlásil na vysokou vojenskou školu do Brna. Tam jsem ale absolvoval jen jeden semestr a potom byl konec.

Přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy…
V devětašedesátém, to byl ten nešťastný rok, kdy se dělaly prověrky poté, co nás „osvobodili“ Rusáci. Tenkrát nás skoro všechny při těch prověrkách vyházeli. Tak jsme šli do civilu, a to jsem nemohl dlouho brnknout o místo. Po dlouhém hledání jsem našel místo v ČKD v Hradci Králové a dělal jsem tam mistra na zkušebně lodních motorů. Jenže jsem si nesměl vydělat víc než 1600 korun. Byl jsem tam dva roky a jako jediný jsem za celou tu dobu nebral ani korunu odměny, ani prémie. Nesměl jsem mít nic navíc. A tak jsem se nakonec naštval a odešel.

Co bylo dál?
Dostal jsem se do jednoho stavebního družstva, která se v osmašedesátém zakládala, a v jednom tom družstvu byl můj kamarád a parta topenářů, instalatérů. Tak jsem k nim nastoupil, a protože jsem k tomu potřeboval kvalifikaci, poslal mě předseda družstva externě do učňovské školy do Nového Bydžova, kde jsem si udělal výuční list. Takže už jsem měl třetí. A pak jsem dost let dělal tu práci i různé melouchy.

Ale to vaše profesní cílová stanice také nebyla.
Chvilku jsem dělal na stavbách silnic a železnic, ale tam mě také hlídali a nemohl jsem dostat ani korunu navíc. Ale pak se se mnou spojil můj bývalý spolupracovník, který dělal ve Stráži pod Ralskem u uranu (současné Diamo). Říkal mi, ať jdu k nim, že se tam vůbec na původ nekouká. Tak jsem šel.

Jak se vám tam pracovalo?
Skutečně to tam bylo bezvadné. Nejdřív jsem pracoval jako provozní zámečník a postupně se vypracoval na vedoucího party a nakonec jsem tam dělal i mistra. Přišli s tím, že potřebují náhradu za důlní nakladač, který se nakupoval za valuty v západním Německu. A oni potřebovali naši náhradu. Protože jsem tam zaváděl různé novinky, jako třeba nástřik tvrdokovů kvůli opotřebení apod., přišel šéf konstrukce, jestli bych s nimi na tom nespolupracoval. A s inženýrem Holasem jsme spolu vymysleli a postavili nový a náš důlní nakladač, který nahradil ten kupovaný za devizy. Vyšlo to na třetinu ceny. Dost jsem na tom vydělal, protože nám to patentovali.

A jak dlouho nakladač sloužil?
Když končil uran, tak ty stroje, kterých jsme udělali šest, pokračovaly v práci. Dva se prodaly do vodních staveb, které budovaly vodní dílo Dlouhé Stráně. Tunel, který slouží k přečerpávání vody, pomáhaly razit moje stroje. Jeden z těch dalších prodali na Slovensko, jezdil jsem tam dělat servis.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.