Kantořinu dělají půl století, je jim posláním

Pan učitel zatápí v kamnech, aby se děti ohřály. Z chodby se line vůně bílé kávy a chleba namazaného rybí pomazánkou. Tak nějak vypadal začátek školního dne před 50 lety. Zdá se to neuvěřitelné, ale mnozí z těch, kteří tuto dobu zažili jako kantoři, stále působí ve školství. A co víc, o své profesi nikdy nemluví jako o práci, ale jako o svém poslání. I proto bylo 20 těchto zasloužilých pedagogů vybráno a za svou dlouhodobou tvůrčí pedagogickou činnost oceněno představiteli Libereckého kraje.

Učím vnuky svých prvních žáků. Jsme rodina

Když se řekne kantor ze staré školy, asi si představíte Igora Hnízda ze Svěrákova filmu Obecná škola. Přísného asketu s rákoskou v ruce. Když ale zvedne sluchátko Jarmila Ditlová z Mateřské školy Jeřmanická v Liberci, dýchne na vás spíš atmosféra filmu Babička. Příjemný hlas ve sluchátku vám více než učitele připomene člena rodiny. Však také slovo „rodina“ zaznívá z jejích úst pokaždé místo slova škola.

„Dodnes si pamatuji všechny děti, které mýma rukama prošly. Byly jich tisíce. Na ulici mě třeba zastaví pán a mně stačí, aby řekl křestní jméno a už si ho zařadím,“ říká Jarmila Ditlová. Letos je to 50 let, co začala pracovat ve školství. Není tedy divu, že pomáhala vychovávat již několik generací Liberečanů.

„Už ke mně chodí i vnuci dětí, které jsem kdysi učila. Z těch dětí jsou dnes babičky a dědečkové,“ směje se učitelka. Přestože je dnes již v důchodu, kontaktu se školkou se nemíní vzdát. Jak sama dodává, je to její život. Ještě o dva roky déle než Jarmila Ditlová působí ve školství matikářka a fyzikářka na ZŠ Česká ve Vesci Eva Sloupová.

Zlobivé děti nás trápily vždycky

Přestože by ze své pozice mohla mravokárně kázat, jak jsou dnešní děti neukázněné a zlobivé, dokáže vše lakonicky shrnout do jedné věty. „Dobrý kantor si vždycky poradí!“ Jak uvádí, zlobivé děti byly vždycky. „Na základní škole Na Bojišti jsem třeba zažila třídu, kde bylo 43 dětí. Tři děti odešly do výchovného ústavu a čtyři se odtamtud obratem vrátily,“ vzpomíná se smíchem učitelka. „Vždycky jsem si s nimi poradila, i bez tělesných trestů,“ dodává.

Pro jejich opětovné zavedení by byl například František Zítko, kantor Masarykovy ZŠ v Libštátě nedaleko Semil. „Pořádný pohlavek v pravý čas zmůže víc, než jakýkoliv jiný trest,“ říká. Jakkoliv může tato věta znít z úst pedagoga podivně, k panu Zítkovi tak nějak patří. V obci o přibližně tisíci obyvatelích je něco jako veřejnou personou, jejíž slovo má svou váhu.

Organizuje dětské tábory, kde zároveň vaří, je vedoucím střeleckého kroužku, hospodářem šachového oddílu a osvětové besedy v obci, jako výtvarník maluje pro místní divadlo kulisy a vede keramický kroužek. Když tedy mluví o morálce dětí, kterou měl možnost za 41 let práce ve školství poznat, má jeho slovo váhu.

„Dnešní děti jsou sebejistější. Chybí jim kázeň, přitom toho neumějí zdaleka tolik, kolik toho musely umět děti dřív,“ přemýšlí Zítko. Nesmířil se ani s trendy, které do českého školství v posledních letech pronikly – šikanování učitelů pomocí mobilních telefonů. „Už i k nám na vesnici se to dostalo. Ještě že jdu do důchodu, to už není nic pro mě,“ dodává Zítko.

Na vsi jsme jedna velká rodina

Vztah s žáky jako s vlastními dětmi má Jana Tejkalová, která působí již 37 let jako učitelka malotřídní základní školy v obci Stružnice na Českolipsku. I ona byla vybrána mezi 20 učitelů oceněných Libereckým krajem. Starosta Stružnice Jan Mečíř o ní například prohlásil, že „je typickým zástupcem odcházející generace učitelek venkovských malotřídních škol, které braly svou profesi jako poslání a vzdor permanentním reformám českého školství udržují jeho úroveň.“

„Žijeme na vsi, takže jsme děti vždycky brali jako osobnosti, jako součást velké rodiny. Nejsou anonymní. Většinou šlo o děti mých známých. Přesto si myslím, že jsem je připravila na život stejně dobře, jako by to udělali ve velké škole ve městě,“ přemýšlí učitelka. Dnes již učí děti svých žáků, takže vazba nebyla přetržena. Seznam dalších učitelů, kteří byli oceněni, naleznete v tabulce.