Život této paní by mohl být scénářem napínavého filmu. Přesto 91letá Anna Rychlovská Skálová patří v Domově pro seniory ve Františkově v Liberci k těm nejveselejším klientům. Vitální seniorka v rozhovoru pro Deník vzpomíná na své dospívání během druhé světové války. Tu prožila na Slovensku. 

Jaká je vaše nejvzdálenější vzpomínka z dětství?
Bydleli jsme v podnájmu ve slovenském Sabinově, žila jsem tam s maminkou a sestrou. Žily jsme skromně, ale svorně. Na dětství mám ty nejhezčí vzpomínky. Chodila jsem s maminkou do lesa, na maliny, pomáhala jsem, kde se dalo, protože jsme vyrůstaly samy. V Sabinově jsem taky chodila do školy, do měšťanky, a to bylo všechno. Maminka mě chtěla dát na učení na švadlenu a domluvila to u Židovky, ale Židé odešli. A jedna Slovenka, která taky byla švadlena, řekla mamince, že mě nevezme, jedině, že by jí musela dát každý měsíc 30 korun, abych se tam mohla učit. Maminka řekla ne, protože na to neměla. Měla tehdy důchod jenom 80 korun, a to by zaplatila nájem a co by nám pak zbylo. Ale i tak mám na dětství nejhezčí vzpomínky.

Pomáhala jste určitě mamince i v domácnosti, že?
Vždycky jsem měla nějakou práci. Ať to bylo u Bulhara nebo v lesní školce. Ve čtvrté nebo páté třídě jsem chodila do školy s jednou Bulharkou a její rodiče říkali: „Aničko, pojď nám pomoci.“ Tak jsem k nim chodila plít nebo třeba připravovat zeleninu na trh, omývat ji a tak. To jsem dělala asi do patnácti let. Ve čtrnácti jsem šla na posluhu, k jedné úřednici u notáře. Ale dlouho jsem tam nebyla, protože se stěhovali do Prešova a já od maminky nechtěla.

To bylo za 2. světové války?
Jistě. Já prožila v Sabinově všechno, třeba frontu. V té době mi bylo patnáct. Když se blížila fronta z Dukelského průsmyku, tak nám řekli, že musíme jít dělat zákopy. Jenže co bych já jako holka vykopala? Tak jsem se přihlásila do Německa na zemědělskou práci. Šla jsem v březnu a v květnu mi bylo šestnáct let. Zůstala jsem tam do listopadu a pak se vrátila zpět, a to se blížila ta fronta. A ještě rok se bojovalo u Dukly. 

Když se přiblížila fronta, co jste dělali? Nebáli jste se?
To přišla informace, že musíme jít pryč, opustit chalupu. Jenže moje maminka si před Vánoci sekerou poranila nohu a do ničeho se nemohla obout. Tak se nedalo nic dělat. Zůstali jsme v baráku a nikam nešli. Fronta se přes nás přehnala. Byli tam nejdřív Němci, pak zase Rusové a zase Němci. Ale řeknu vám, Němci se chovali dobře, nezkřivili nám ani vlas. Rusové přišli 6. ledna 1945.

A jak to bylo s Rusy?
Jeden voják přišel potokem, byl celý v bílém, protože byl sníh. Za ním přišla celá banda a hned se vyptávali, jak to, že tam jsme. A maminka, protože pocházela z Podkarpatské Rusi, tak se s nimi domluvila. Vysvětlila jim, proč jsme zůstali. A tehdy se do našeho velkého pokoje naládovalo sedmnáct, dvacet Rusů. Přinesli si od sousedů slámu, rozhodili to na zem a tam se poukládali, jeden vedle druhého. Mezi nimi byl i doktor, ten spal na kanapi. Já s maminkou v posteli. Zůstali u nás asi tři dny.

Zažili jste i ostřelování?
Tři kilometry od nás byla Bydžovská Nová Ves, tam byly ohromné zákopy a pobývalo tam hrozně Němců. A za naším barákem stály kaťuše a přes náš barák tam do toho stříleli. To bylo strašné. Potom k nám ke hřbitovu vozili hromady mrtvých, byli to Němci, Rusové a všichni lidé, co tam žili. Němci odešli, Rusové tam chvilku zůstali, ale pak šli dál. Pro nás to byl v tom lednu konec války.

Kde byli za války vaši nejbližší?
V roce 1939 museli Češi ze Slovenska pryč. I moje sestra, protože měla za muže Čecha. Jeli do Poděbrad, protože odtamtud pocházel její muž. Mohla jsem ji navštívit až později. Jak jsem byla v Německu, požádala jsem toho statkáře. Pomohl mi jeden Slovák, co uměl německy, on mi vyjednal dovolenou na 14 dní. Tak jsem jela v šestnácti letech od Lipska sama do Poděbrad. Na hranici mě vyhodili z vlaku kvůli tomu, že jsem neměla policejní potvrzení. Tak jsem musela do Litoměřic a tehdy se mě ujal jeden starší pán. „Pojď, já s tebou půjdu, já tam taky musím.“ Z vlaku totiž vyhodili víc lidí. Řekla jsem mu, ať je poprosí, že mám v Poděbradech nemocnou sestru a chci ji navštívit. Představte si, on ten četník byl Čech. Všemu rozuměl, všechno podepsal a tentýž den jsem byla v Praze a za chvíli v Poděbradech u sestry.

Jak jste přišla do Liberce?
Švagr tehdy sloužil u vojska v Liberci. Tehdy přišel a řekl: „Aničko, my tě tady nenecháme. Ty pojedeš s námi.“ A tak jsem v pětačtyřicátém sbalila věci a jela s nimi. Maminka zůstala, v roce 1946 před Velikonoci si pro ni sestra dojela. Od té doby jsem v Liberci až doteď.

Co jste v Liberci dělala?
Dělala jsem převážně dělnickou profesi, co bylo potřeba. Svářela jsem, ovládám zámečnickou práci. To všechno jsem dělala v Likovu celá léta. V sedmačtyřicátém roce jsem si namluvila manžela. Ten jezdil jako osobní šofér v uhelných skladech, a jak přišli Rusové, jel v roce 1968 jako šofér s ředitelem na nějakou schůzi do Prahy. Narazila do nich bílá volha. On dostal ránu, byl to leden, ohromné náledí. Tehdy ještě nebyly pásy a on dostal volantem do břicha, týden ještě žil a pak zemřel. Bylo mu 44 let, mně 42.

Rychnovská se jmenujete proto, že jste se pak znovu vdala?
Ano, byl to známý mého manžela. Dva roky jsem říkala „ne“ a po dvou letech jsme se vzali. Teď je to 48 roků, co jsme spolu. I on je tady v domově důchodců.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.