Pan Vojtěch Bouše se narodil v roce 1938. Když mnichovská dohoda změnila bývalé Československo na Protektorát Čechy a Morava, bylo mu pět měsíců. Je to další z pamětníků, kteří se narodili do války. Dnes žije v Domově důchodců v Českém Dubu, a i když mu zdraví neslouží tak, jak by si přál, s humorem vzpomíná na prožité a s přehledem glosuje současnost.

Jaké jsou vaše první vzpomínky?
Vyrůstal jsem v Náměšti nad Oslavou, to bylo nedaleko Brna. Pamatuju si kryty a že jsme z toho jako děti měli legraci. Nevnímali jsme realitu pohledem dospělých a neměli jsme s čím srovnávat. Pamatuju si, jak Němci ustupovali. Byli to takoví vyděšení strejdové, Němci už v té době neměli koho nasadit. Bydleli jsme za městem a vzpomínám si, že lágrovali nedaleko od nás. Měli tam polní kuchyň a jednou tam upekli něco jako dort a dokonce nám ho ti dědulové přinesli až domů. Ale to už se blížil konec války.

Edit Bradáčová.
Prázdné baráky po vystěhovaných Němcích v příhraničí zbourali vojáci

A co Rusové?
Ti přišli záhy poté, dort nám nepekli, ale polní kuchyň měli taky a my kluci zvědaví jsme od nich taky dostávali něco ochutnat. To víte, pro nás kluky to bylo jako velké dobrodružství. Po válce jsme si zase hráli s granáty. Vůbec jsme netušili, o co jde. Jak Němci utíkali, zahazovali munici do křoví a to bylo něco pro nás, ještě že na to rodiče včas přišli! Všude byly rozbité tanky, opuštěné obrněné vozy, to byly naše první hračky. Bylo nám šest pryč a vidím to jako dneska. Starý člověk si pamatuje, co dělal v dětství, ví, jak chutnalo jídlo, které tehdy jedl, ale nevzpomene si, co jedl včera…

Neměli jste z toho po válce v hlavě trochu zmatek, když jste Němce zažil trochu jinak, než jak se pak učilo?
Já si nevzpomínám, že by nám ve škole tlačili do hlavy nějakou propagandu, ale bez ohledu na to, s čím jsem se jako kluk setkal, Němci válku začali a ty desítky miliony mrtvých, to nebyl přece jen něčí omyl, politický přešlap. To byla fakta! Ale to ví člověk teď, po válce, jako dítě nad tím neuvažujete. Byl prostě obyčejný život, škola… Do čtvrté třídy jsem se neučil nijak zvlášť, naopak, ale pak přišla pátá třída a já šel od vyznamenání k vyznamenání.

Valerie Kopalová.
Dědečkův lis prý při návštěvě otestoval císař František Josef I., říká pamětnice

Čím to bylo? Učitelem?
Asi ano, měli jsme třeba výbornou češtinářku. Byla moc hodná, takže jsme ji měli všichni moc rádi. Také rád vzpomínám na pana učitele Hanáka, měl nás na matematiku. Ten byl trochu jak z Obecné školy. Oslovoval nás „všivoni“. „Tak co, všivoni,“ pronesl ve dveřích a začal zkoušet. Hned věděl, která bije. Nikdo ani nemukl a nestalo se, aby někdo nedával pozor. Nebo pan učitel na fyziku, to byl taky velmi svérázný člověk. Ještě dnes vzpomínám na jeho fyzikální pokusy se svíčkou, na kterých nám vysvětloval, jak fungují plyny. To víte, ve třídě nás bylo čtyřicet a přírodě neporučíš. Jak říkám -svéráz!

Co jste chtěl dělat po škole?
Měli jsme tam u nás malé zahradnictví, tak jsem chtěl na zahradnickou školu, jenže se nás hlásilo moc. Nakonec jsem šel jsem do příbuzného oboru, na zemědělskou školu. Hlavně jsem se ale věnoval sportu, ostatně jako všichni v té době. Každý v té době dělal Zátopka. To byl náš ohromný vzor. Sportem se doslova žilo. Dělali jsme všechno běh, házenou, byli jsme do toho zapálení a nebyl čas na blbosti. Mě nejvíc bavila házená a dokonce jsme v rámci jihomoravských středních škol skončili jako třetí. To už byl úspěch!

A jak jste se z jihu Moravy ocitl na severu Čech?
Na umístěnku. Dostal jsem místo agronoma v Rynolticích a pak přišla vojna. Později sem se dostal do Nové Vsi jako mistr odborného výcviku. To bylo něco. Já kluk po vojně a učnicím bylo šestnáct, sedmnáct. Když jsem šel se svou manželkou po městě, zdravily mě a já měl co vysvětlovat. (smích) Víte, že tohle jsem ještě nikomu nikdy nevyprávěl?

Jiří Hlaváček.
Jizerky projel Jiří Hlaváček na lyžích křížem krážem, potkal i prezidenta

A jak se vám líbila zdejší krajina a prostředí, tolik odlišné od jižní Moravy?
Můžu vám říct, že jsem byl okouzlen! U nás nebyly pořádné lesy, spíš takové ostrůvky stromů, a hlavně ty kopce! No zkrátka, vždyť jsem tu zůstal celý život.

A taky pracoval v zemědělství. Jak vidíte to dnešní?
Že se s vaničkou vylilo i dítě. Po 20 letech budování kapitalismu se snažíme vrátit tam, kde jsme byli. Je to takt trochu ode zdi ke zdi. Před válkou jsme měli 3,6 milionu kusů hovězího dobytka. Po válce to hodně zlikvidovala kolektivizace, a když jsme se po nějakých třiceti letech vrátili na původní stav, přišel rok 1989 a zase bylo všechno jinak. Dřív jsme byli soběstační ve výrobě všech zemědělských produktů, teď je sem dovážíme.

A není to i v lidech, kteří raději kupují levné potraviny v řetězcích, než aby si koupili kvalitní u farmářů?
Já si myslím, že nejsou správně nastaveny podmínky. Když některé země dostávají hned několik dotací, tak je jim jedno, za kolik vyvezou. Na vině jsou i naši obchodníci, kteří nehledí na kvalitu, ale na ceny, aby měli co nejvyšší marže. Vyváželi jsme osiva, sladovnický ječmen, pšenici. V 80. letech se dělaly odrůdové pokusy na pšenici v USA. Z pěti nejlepších odrůd byly tři naše! A teď místo toho, aby aby se pěstovalo obilí, pěstují se plodiny pro biopaliva…

Anna Rychlovská Skálová.
Kaťuše střílely přes náš barák. Na hřbitově byly hromady mrtvých

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.Zdroj: Liberecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.