Realita je ovšem jiná a pro život s cirkusem se musí člověk narodit. Je to dřina od rána do večera. Předvedl mi to i principál Cirkusu Jo Joo.Od svého karavanu, kde jsme se usadili, má přehled po prostoru a na dálku diriguje celé dění a přípravy na představení. „Vidím i tygry, poníky, kůzlata a nebo dalmatiny. Zvířat máme dohromady něco kolem osmdesáti, ale nemáme je všechny s sebou. Ty, co nevystupují nebo potřebují klid na porod, jsou na mém statku na Nymbursku," říká principál.

Počet zvířat se tedy stále rozrůstá?

Stále se rozmnožujeme. Každým dnem by měla porodit tygřice. Letos už se nám narodil jeden tygr usurijský, lama, dva vrhy nejmenší opičky na světě a dvě pumy. A také dvě děti, což považuji za velký chovatelský úspěch.

Chov tygrů asi také není jednoduchý, když se někde narodí, slaví se to jako velký úspěch. Jste na tom stejně?

Nám se s tygry velice daří. Za poslední tři roky jsme odrodili devatenáct tygrů. A často se mě lidé ptají, jak to dělám. Říkám, že já ne, to ten samec. Samozřejmě je to velké množství, naši tygři jsou už na Slovensku v oáze na záchranu sibiřského tygra. Umístili jsme je i ve Francii a vůbec po celém světě. Chovatelé ví, že obměňuji samce a znají kvality našich zvířat.

S jakými zvířaty jste začínal?

První byla cvičená slepice, pak jsem přidal králíka, pak dokoupil ve Finsku koně a najednou se to rozrostlo až do dnešních počtů.

Mládě pumy, které se nedávno narodilo v Cirkusu Jo-Joo.Máte někdy dovolenou, nebo prázdniny?

Nemáme dovolenou. Ostatní cirkusy dělají většinou v létě přestávku, ale my ne. Kdo se zase ale může pochlubit tím, že byl v zimě v Číně. Byli jsme třikrát v Hongkongu, Singapuru nebo v Las Vegas. Pokud už mám volno, snažím se splnit si sny a cestuji. Člověk musí žít a plnit si sny.

Jak snáší léto zvířata?

I v horku je o ně postaráno. Tygři mají svůj bazén, zvířata kropíme a koupeme. Kdyby zvířata, hlavně šelmy, nebyly v pohodě, moje životnost je několik vteřin. Kdyby byly stresovaný, tak už jsem mrtvý. I šapitó je částečně klimatizované. Máme šest velkých fukarů a těmi v létě větráme.

Máte nějaké existenční problémy? Před několika lety jste řešili silniční daň. Posunula se situace někam?

Nic se nezměnilo. Stále jsme jediný stát v Evropě, kde my - komedianti - platíme silniční daň jako špeditéři. Naše náklaďáky vyjíždí jednou za týden, tedy čtyřikrát do měsíce, ale platíme každý den. Jsou to sice velké náklady, ale snažíme se udržet si lidi a podle mě je cirkus součást kultury. Kdyby lidé nechodili, cirkus přirozenou cestou zanikne.

Co tedy děláte pro to, abyste měli stále plno?

Naše štace vychází vždy na dobu dvou let. Obměňujeme tedy každé dva roky program, abychom nejeli dvakrát na totéž místo se stejným vystoupením. Do kina taky nepůjdete dvakrát na stejný film. Pokaždé se snažíme lidem dát to nejlepší. Teď u nás vystupují třeba artisté z Mongolska, kteří vyhráli "Zlatého klauna".

Jaký tedy letos nabídnete program?

Každý divák, který k nám přijde, je u vytržení už při vstupu, kde prochází luxusní pojízdnou restaurací. Vše je v sametu, na stole svíčky a k dostání je nejen občerstvení, ale i třeba suvenýry, nebo děti si nechávají malovat na obličej. O vše se stará deset prodávajících. Tady se lidé zastavují o přestávkách, které budou dvě, a celkem představení trvá hodinu a čtvrt. Ale na konci je vždy takový aplaus, že se nám čas protahuje i přes hodinu a půl.

Zpátky k programu, o čem tedy bude?

Celý program od začátku až do konce je nostalgie a romantika. Každé vystoupení je originál a stylizované jako pohádka, včetně kostýmů. Na konci představení lidé křičí, tleskají a v hledišti ještě dlouho po představení zůstávají uplakané ženy. Jediný starý a ošklivý v manéži jsem já, to se mezi tygry ztratí.

Nikola Bursová