Všechno ale začalo už mnoho let předtím na Polevsku u Nového Boru.

Historii sklářského rodu Beránkových, pocházejícího z Novoborska, mapuje od konce 19. století až po současnost úplně nová kniha Kluci Beránkovi autorky Lenky Marisol Klímové.

„Tři léta mi trvalo, než jsem ji dala dohromady od prvních rozhovorů s pamětníky přes samotné psaní až po závěrečné úpravy a vytištění. Já mám konečně jasno v tom, kdo byli a jsou Josef, Emanuel, Bohuslav, Jindřich, Jindra, Jára, Ruda, Honza, Míra, Jura, Vlastimil prostě kluci Beránkovi," popsala vznik knihy sama autorka na svém blogu na internetu.

K tématu měla osobní vztah, příběhy ze sklárny Beránek slýchávala v dětství. „Moje babička se s Beránkovými znala, vždyť tam taky pracovala. A občas mi vyprávěla. Ty příběhy mě zaujaly a jednoho dne jsem došla k závěru, že by byla škoda nechat je předávat dalším generacím jen v ústním podání. Že si zaslouží být zaznamenané v knížce," vysvětlila Klímová

Začínali na Kláře

Kvůli tomu, že má kniha silný přesah na Novoborsko, se autorka obrátila i na novoborského knihkupce Miroslava Šepse. „Už jsem se do knížky pustil, je velice hezky psaná, jsou tam i výpovědi jednotlivých členů rodiny," popisuje Šeps, jehož knihkupectví se zaměřuje právě i na sklářskou literaturu.

Slávu rodu Beránků nastartovali čtyři bratři, rodáci z Polevska, vyučení skláři. „Když byla velká krize začátkem třicátých let a sklárny se zavíraly, tak Beránkovi s dalšími skláři založili družstvo, které koupilo zkrachovalou huť Klára (jež na Polevsku funguje dodnes pozn.red.) a dali jí název Rudihuť. Navzdory tomu, že byla krize, tak se jim velice dobře dařilo," nastínil polevské začátky Beránkových Miroslav Šeps.

I když někteří z rodiny žili v manželství s Němkami, museli nakonec Polevsko po obsazení pohraničí nacisty a začátku německé okupace odejít z pohraničí a zamířili na Vysočinu, kde ve Škrdlovicích ještě za války postavili huť.

„Ta byla specifická, protože za válečných podmínek nebylo čím topit, a proto oni tavili sklo rašelinou. Výsledná sklovina ale nebyla tak kvalitní, byly v ní bublinky a nečistoty," vypráví Miroslav Šeps. „Nakonec z nouze udělali ctnost, přidali tam ještě sodu, která vytváří bublinky sama a udělali sklo, které bylo samá bublinka. Navíc začali spolupracovat s předními výtvarníky a kupodivu se jim začalo dařit. Vyráběli umělecké i užitkové sklo vysoké kvality, dokonce ho ještě za války vyváželi do neutrálních zemí jako bylo Švédsko nebo Švýcarsko."

Další osudy škrdlovické huti i jednotlivých členů rodu Beránek, který má své pokračovatele i v Rakousku, je možné zjistit z vyprávění v knize.

A je o co stát, neboť do osudu huti i rodiny zcela zásadně zasáhly přelomové roky české historie 1948 a 1949, 1968 i 1989.