V sále kulturního domu je přivítala starostka obce Kateřina Jonáková, která jim popsala, proč a jak kniha vznikla. „Nápad Martina Aschenbrennera mě velice nadchl. Jeho dílo je přínosem nejen pro nás, ale i pro další generace,“ řekla starostka a ujistila přítomné, že vyprávění o Svoru v kontextu historických období je zajímavé a čtivé.

„Jsem ráda, že se mohu o místě, kde žiji, dozvědět více, tuto příležitost jsem si proto nemohla nechat ujít,“ sdělila ve frontě na autorovo věnování mladá obyvatelka Svoru Blanka Drábková.

Podrobnosti o zpracování dvousetstránkové knihy s bohatým obrazovým doprovodem a svém bádání přidal v přednášce autor Martin Aschenbrenner, který jinak učí na českolipském gymnáziu, ale také už napsal několik dalších historických publikací.

Zcela zaplněný sál „kulturáku“, kde vznikla i menší výstavka různých artefaktů a dobových dokumentů, ho odměnil velkým potleskem. Většina těch, kteří přišli, využila i možnosti odnést si krásnou publikaci do své domácí knihovny. Obec její vydání uhradila z peněz Evropské unie. Dílo je vytištěné ve dvou jazykových mutacích, samostatně česky i německy.

Soužití národů

Kniha Společná cesta Čechů a Němců ve Svoru monitoruje soužití obou národů v obci Svor a Rousínově na půdorysu historických událostí v průběhu staletí. K vytvoření knihy autor použil archivní materiály. „Vydal jsem se do archivu litoměřického biskupství, kde mají cvikovské farní kroniky. Navštívil jsem archiv v Děčíně, kde jsou archiválie zákupského velkostatku, Národní archiv v Praze, kde leží písemnosti úřadů statků, které patřily zákupským majitelům,“ řekl autor.

Od 17. století totiž stejným majitelům patřila řada dalších panství v různých místech Čech a v Praze se sbíhaly zprávy či kopie dokumentů z jednotlivých panství, takže, co se nedochovalo tady, lze nalézt v Praze. „Výborné je i to, že českolipský archiv zpracoval mnohé poválečné fondy, takže nebyl problém pátrat v materiálech MNV nebo školy. A našel jsem také několik pamětníků, kteří mě k ledačemu navedli,“ zmínil badatel.

Jak přiznal, původně se domníval, že více využije sborníků, které pojednávají například o místní sklárně nebo celnictví a k tomu doplní informace z archivního fondu obce před rokem 1945. Ten je ale velice skromný. Na otázku, co ho při výzkumu a přípravě knihy nejvíce překvapilo, odpověděl, že toho bylo více a někdy i jen drobnosti. „Například volební systém nebo jak tady původně fungovala vlaková doprava. Zajímavé bylo zkoumání, jak pracoval sociální systém v meziválečném období. Ze starší doby mě zaujala otázka vedení cest,“ uvedl historik.

Naopak zděšen byl naprostým nedostatkem pramenů k některým tématům, zejména ke spolkům. Z doby před rokem 1945 se archiválie spolků v pohraničí dochovaly obecně poměrně málo – byly německé a nejednalo se o potřebné úřední písemnosti jako třeba v případě písemností úřadů či škol, takže byly většinou vyhozeny.

Autor je kronikářem

„Ale ani pro poválečné období není situace lepší,“ podotkl. A místní občany znovu požádal, aby – pokud mají jakékoli písemnosti, nejen spolkové, ale i jinak zajímavé, třeba o menších firmách, obchodech – je dali do archivu. „Mnozí si je doma hýčkají, ale k čemu? Po přečtení knihy mi jistě vyčtou, že tam není skoro nic třeba o svorských hasičích. Sám si pamatuji, že to byl důležitý „obecní fenomén“ – byli u nich dospělí i většina dětí, setkávali se tam, mluvilo se o tom. Ale v archivu není snad jediný doklad, který by se jich týkal,“ posteskl si Martin Aschenbrenner, který, jak zaznělo od starostky po jeho přednášce o knize, před nedávnem vyhověl její prosbě a stal se svorským kronikářem.