S nebožtíky pracuji spoustu let, chovám k nim respekt, říká liberecký „Havran“
Zaměstnanec libereckého krematoria Pavel Hudec bere svou profesi jako poslání, věnuje se jí přes třicet let. Teď mu kvůli epidemii koronaviru přibyla práce.
Smrt je součástí koloběhu života, přesto kvůli svému negativnímu cejchu stále patří k tabuizovaným tématům. Pavel Hudec se s ní ale setkává každý den, pracuje totiž v libereckém krematoriu.
Dva roky před pádem komunistického režimu nastoupil u okresního komunálního podniku jako závozník. Když se uvolnilo místo v krematoriu, neváhal a přihlásil se. „Žádnou pohřební školu jsem nestudoval. Všechno to je stejně o praxi, “ vylíčil Hudec, který začínal topit u starých pecí.
Od roku 1994 disponuje liberecké krematorium moderními pecemi francouzského typu, které jsou poloautomatické. Ráno se naprogramují a poté se může začít se zpopelňováním. „Pamatuji si časy, kdy jsme všechno dělali ručně, od otevírání dveří přes zasouvání rakví do pece až po vybírání popelu. Teď je ta práce o něco lehčí díky automatizaci,“ podotkl Hudec.
Jakmile se teplota vyšplhá na 750 stupňů Celsia, může se zavést první rakev. Samotný žeh trvá kolem hodiny, záleží i na hmotnosti zemřelého. „Poté přesypeme popel do urny. Každá je očíslována, aby nedošlo k záměně,“ vysvětlil zaměstnanec krematoria s tím, že za jednu osmihodinovou směnu lze ve dvou pecích provést až šestnáct žehů.
Jak sám přiznal, práce s nebožtíky mu nevadí. Stále je vnímá jako lidi bez ohledu na fakt, že jsou po smrti. Rodina si na jeho povolání zvykla a ani v okolí se nesetkal s narážkami. „Důležité jsou úcta a respekt,“ zdůraznil Hudec. Když se potřebuje odreagovat, sáhne po své sbírce vinylových desek. Je totiž velkým fanouškem hudby.
V krematoriu působí už 34 let a rád by tu zůstal až do důchodu. Kromě obsluhy kremačních pecí připravuje rakve, věnce a upravuje zemřelé. „Svou práci vnímám jako poslání. Poslední rozloučení si lidé zaslouží,“ svěřil se Hudec.
A co říká na legendární film Spalovač mrtvol, který natočil režisér Juraj Herz podle stejnojmenné knižní předlohy Ladislava Fukse? „Film jsem samozřejmě viděl a musím říci, že hodně věcí se blížilo skutečné realitě,“ odpověděl.
Epidemie koronaviru dopadla i na krematorium. Liberecký kraj má sice druhý nejmenší počet zemřelých s Covid-19, přesto došlo k nárůstu práce. „Navýšení práce přímo úměrné zvýšenému počtu úmrtí se nyní špatně hodnotí, protože jedny z největších pohřebních služeb i za běžných okolností vozí zemřelé ke zpopelnění do krematorií v jiných krajích. To může poměr zkreslovat,“ vysvětlil vedoucí oddělení komunálních služeb Jiří Kovačičin.
Liberecké krematorium má vlastní chladicí a mrazicí zařízení, kam lze umístit až 85 těl. Díky tomu disponuje stále volnou kapacitu. „Obdrželi jsme žádost o výpomoc jiným krematoriím pro řešení této mimořádné situace, které jsme vyhověli. Konkrétně se jedná o pomoc ostravskému krematoriu, odkud přijmeme těla ke zpopelnění. Z tohoto důvodu zavádíme druhou směnu,“ dodal Kovačičin.
Krematorium Liberec
Liberec usiloval o vlastní krematorium už od roku 1900. O 15 let později byl položen základní kámen a stavba dokončena v červenci 1917. Kvůli zamítavému stanovisku úřadů došlo k jeho zprovoznění až na konci října 1918, kdy se provedla i první kremace. Šlo o libereckého měšťana Roberta Jahna. V meziválečném období se počet zpopelněných pohyboval mezi 500 až 600 ročně. Při příležitosti stoletého výročí proběhla v roce 2018 komentovaná prohlídka a zájemci tak mohli nahlédnout i do prostor, kam se veřejnost běžně nedostane. Liberecké krematorium je nejstarší v republice, v roce 2018 ho od bývalého nájemce převzalo město Liberec.