Smrt je součástí koloběhu života, přesto kvůli svému negativnímu cejchu stále patří k tabuizovaným tématům. Pavel Hudec se s ní ale setkává každý den, pracuje totiž v libereckém krematoriu.

Dva roky před pádem komunistického režimu nastoupil u okresního komunálního podniku jako závozník. Když se uvolnilo místo v krematoriu, neváhal a přihlásil se. „Žádnou pohřební školu jsem nestudoval. Všechno to je stejně o praxi, “ vylíčil Hudec, který začínal topit u starých pecí.

Od roku 1994 disponuje liberecké krematorium moderními pecemi francouzského typu, které jsou poloautomatické. Ráno se naprogramují a poté se může začít se zpopelňováním. „Pamatuji si časy, kdy jsme všechno dělali ručně, od otevírání dveří přes zasouvání rakví do pece až po vybírání popelu. Teď je ta práce o něco lehčí díky automatizaci,“ podotkl Hudec.

Jakmile se teplota vyšplhá na 750 stupňů Celsia, může se zavést první rakev. Samotný žeh trvá kolem hodiny, záleží i na hmotnosti zemřelého. „Poté přesypeme popel do urny. Každá je očíslována, aby nedošlo k záměně,“ vysvětlil zaměstnanec krematoria s tím, že za jednu osmihodinovou směnu lze ve dvou pecích provést až šestnáct žehů.

Jak sám přiznal, práce s nebožtíky mu nevadí. Stále je vnímá jako lidi bez ohledu na fakt, že jsou po smrti. Rodina si na jeho povolání zvykla a ani v okolí se nesetkal s narážkami. „Důležité jsou úcta a respekt,“ zdůraznil Hudec. Když se potřebuje odreagovat, sáhne po své sbírce vinylových desek. Je totiž velkým fanouškem hudby.

V krematoriu působí už 34 let a rád by tu zůstal až do důchodu. Kromě obsluhy kremačních pecí připravuje rakve, věnce a upravuje zemřelé. „Svou práci vnímám jako poslání. Poslední rozloučení si lidé zaslouží,“ svěřil se Hudec.

A co říká na legendární film Spalovač mrtvol, který natočil režisér Juraj Herz podle stejnojmenné knižní předlohy Ladislava Fukse? „Film jsem samozřejmě viděl a musím říci, že hodně věcí se blížilo skutečné realitě,“ odpověděl.

Epidemie koronaviru dopadla i na krematorium. Liberecký kraj má sice druhý nejmenší počet zemřelých s Covid-19, přesto došlo k nárůstu práce. „Navýšení práce přímo úměrné zvýšenému počtu úmrtí se nyní špatně hodnotí, protože jedny z největších pohřebních služeb i za běžných okolností vozí zemřelé ke zpopelnění do krematorií v jiných krajích. To může poměr zkreslovat,“ vysvětlil vedoucí oddělení komunálních služeb Jiří Kovačičin.

Liberecké krematorium má vlastní chladicí a mrazicí zařízení, kam lze umístit až 85 těl. Díky tomu disponuje stále volnou kapacitu. „Obdrželi jsme žádost o výpomoc jiným krematoriím pro řešení této mimořádné situace, které jsme vyhověli. Konkrétně se jedná o pomoc ostravskému krematoriu, odkud přijmeme těla ke zpopelnění. Z tohoto důvodu zavádíme druhou směnu,“ dodal Kovačičin.

Krematorium Liberec
Liberec usiloval o vlastní krematorium už od roku 1900. O 15 let později byl položen základní kámen a stavba dokončena v červenci 1917. Kvůli zamítavému stanovisku úřadů došlo k jeho zprovoznění až na konci října 1918, kdy se provedla i první kremace. Šlo o libereckého měšťana Roberta Jahna. V meziválečném období se počet zpopelněných pohyboval mezi 500 až 600 ročně. Při příležitosti stoletého výročí proběhla v roce 2018 komentovaná prohlídka a zájemci tak mohli nahlédnout i do prostor, kam se veřejnost běžně nedostane. Liberecké krematorium je nejstarší v republice, v roce 2018 ho od bývalého nájemce převzalo město Liberec.