Je specialistkou na urgentní horskou medicínu, o které přednáší hned v několika jazycích u nás i ve světě. Její další specializací je anesteziologie. Jako lékařka působila v rámci mezinárodních organizací (Lékaři bez hranic, Medevac) v Iráku, v Afghánistánu a naposledy v Jemenu.

Díky své profesi jste stále na cestách. Kde všude jste byla od svého lednového návratu z válečného Jemenu?
Naposledy to bylo ve Francii, kde probíhaly kurzy horské medicíny pro horolezce na téma záchrany ve složitém zimním terénu.

Jaké jméno má české záchranářství ve světě?
Pokaždé, když jsem někde ve světě mohla prezentovat práci našich záchranářů, setkala jsem se s jistým překvapením, až obdivem. V porovnání s ostatními alpskými zeměmi máme asi nejhustší síť lékařů v terénu a obrovské množství nadšených a zapálených profesionálních zdravotníků, kteří jsou ochotni pracovat v nepohodě a zároveň neváhají lékařskou péči v terénu skloubit s technickými dovednostmi, jako je třeba práce na laně. Zkrátka za málo peněz dokážeme dělat hodně muziky. V alpských zemích, které jsem poznala, se péče centralizuje do nemocnic, lékařů je v terénu málo. Jinak co se týká technické vybavenosti i počtu leteckých zásahů, je to myslím naprosto srovnatelné.

Práce záchranáře určitě chce kus odvahy. Mnohem víc jí ale podle mě vyžaduje účast na misích během válečných konfliktů. Jaké to je, když není jasná žádná bojová linie, ale střílí se všude a jste v neustálém ohrožení?
To, že se tam střílí, vůbec neřešíte. Pro mne to nehraje naprosto žádnou roli, protože to nemůžu ovlivnit. Stresuje mě jen to, co mohu ovlivnit sama.

Byly přesto situace, kdy jste, třeba teď právě v Jemenu, zažila pocit zmaru a beznaděje? Neříkala jste si, jaký to má smysl? Zachráním jednoho člověka a dalších dvacet zemře na ulici?
Takové otázky si nemůžete klást. Ano, zachránili jsme několik lidí, kterým zbyla třeba jen jedna končetina. Věděli jsme, že jejich další život ani jeho konec asi nebude dobrý, ale to přece není důvod, abyste se ho v danou chvíli nepokusila zachránit. S tímto se ale potýkáme i tady v Česku. Děláme to, jak nejlíp v danou chvíli můžeme a dokážeme, ale důležité je vždycky si v sobě udržovat určitou pokoru. Vědět, že jsme jen malou součástí, nepatrnou výhybkou v osudu nějakého člověka. Že nejsme žádní Páni Bozi, abychom o jeho konečném osudu rozhodovali. To nemůžeme brát na svá bedra.

Co podle vás žene lékaře obecně a konkrétně vás do podobných míst?
Já vždycky tvrdím, že rozhodně nejsem žádný altruista, který chce spasit celý svět. Pro mě je tou hlavní motivací profesní stránka. Na misích děláte medicínu, jakou tady nikdy poznat nemůžete. Často je to konec světa, že už to snad ani horší být nemůže. Dále mě přitahuje možnost poznat místní lidi, například tamní lékaře, ze kterých vyzařuje určitý vnitřní klid a optimismus navzdory vší té beznaději. Každý den jdou do práce a z práce za minimum peněz, městem plným odpadků, střelby a min, a přesto na nich vidíte ten široký úsměv, ochotu pomáhat a hlavně neuvěřitelnou laskavost k jejich pacientům. To vás pak přivede k zamyšlení, proč my si tady vůbec stěžujeme. Uvědomíte si totiž, že to podstatné štěstí a neštěstí nemusí záležet na vnějších okolnostech, ale spíš na našem vnitřním vnímání.

Jak se dokážete po tak silných prožitcích srovnat s návratem do naší reality?
Na to se člověk musí připravit, nechtěla jsem podlehnout syndromu Lékaře bez hranic. Spousta věcí je naprosto nesdělitelných. Musíte mít v sobě určitou disciplínu, abyste se odstřihla a už se k tomu v myšlenkách nevracela. Po návratu z Jemenu jsem šla hned druhý den do služby v Liberci. Tam není prostor pro nějakou „šedou“ zónu, protože byste zůstala tam a nebyla tady. Ale píšu si v těch místech deníky a chtěla bych je vydat, abych se o své cenné poznatky z Afghánistánu, Jemenu nebo Iráku podělila.

To je jedna věc, ale jak konfrontujete zážitky, kdy musíte operovat třeba dítě, kterému mina utrhla obě nohy, se zásahem u běžkaře, který se zranil, protože si vyjel, kam neměl? Nebo jedete k někomu, koho bolí pár dní břicho? Nepociťujete vztek?
Vůbec! Nikdy! Takové úrazy, které si člověk způsobil sám, řešíme často. My tu ale nejsme od toho, abychom někoho soudili, to vůbec. Jsme tu proto, abychom v danou chvíli pomáhali bez ohledu na to, jak s pacientem sympatizujeme.

Vy žijete u Prahy, kvůli své práci jste svým způsobem světoběžník, teď pracujete na krajské záchrance v Liberci. Jak jste se sem dostala?
Původně jsem pracovala na Prazezápad, ale po čtrnácti letech jsem se rozhodla změnit místo. Když ale chcete zůstat ve svém oboru, znamená to, že musíte změnit i kraj. No, a protože jsem v Podještědí strávila své dětství a moje rodina tu má kořeny, tak to bylo první, co mě napadlo.

V jednom rozhovoru jste vzpomínala, jak jste se jako malá ztratila a sama si pak si našla cestu domů. Byly to právě zdejší hory a jejich okolí, které předznamenaly vaši profesi záchranářky a touhu po dobrodružství?
Nevím. Přiznám se, že si tuhle otázku sama často kladu. Jsme čtyři sourozenci a každý z nás je naprosto jiný. Přestože máme stejné geny a vyrůstali jsme ve stejném prostředí. Možná si tuto otázku kladou i mí rodiče…

Váš tatínek (psychiatr Cyril Höschl, pozn. redakce) je rodák k Liberce, zatímco vy jste vyrůstala „za kopcem“, v Podještědí. Jaký vztah máte k těmto místům?
Já jsem typický „zákopčák“. K Liberci jsem nikdy takový vztah, jako mám k Podještědí, neměla. Myslím, že mě ten kraj Karoliny Světlé hodně poznamenal. Je to místo, které vždycky bude důležitou součástí mého života. Mám ráda i střední Povltaví, kde žiju, a pár oblíbených míst, kam se ráda vracím, mám i ve světě. Ale to Podještědí tam pořád zůstává.