Jako jediný získal takzvaný Rytířský kříž se zlatými dubovými ratolestmi, meči a brilianty, vyznamenání, které pro něj speciálně vymyslel Adolf Hitler.

Jaké to je, když se vzduchem prohání bombardovací eso, poznalo také Českolipsko. Rudel, tehdy už v hodnosti majora, působil na konci války shodou okolností na letišti v Hradčanech. Ví se o tom díky jeho autobiografické knize, která vyšla i v Česku pod názvem Navzdory.

Německo ke konci války stahovalo svazky luftwafe, často značně zdecimované boji na frontě, do relativně klidného zázemí k doplnění či přezbrojení. Využili k tomu i letiště v Hradčanech a na nedalekém Hvězdově, které označovali jako „Hradčany Východ".

Padají bomby, řinčí sklo

Druhého dubna 1945 přistál v Hradčanech také právě Hans-Ulrich Rudel. Tehdy už byl po amputaci pravé nohy, ke které museli němečtí lékaři přistoupit po ojedinělém Rudelově sestřelení. Ani ztráta nohy zarytého pilota neodradila a vrátil se do boje.

Hned druhý den po svém příletu zažil v Hradčanech dramatické chvíle. Ve své knize popsal, že právě předváděl ukázkové lety a akrobacii pro děti z místní školy, když ve stejnou chvíli začal spojenecký útok na letiště.

„Když přistávám, všichni vojáci mi rozčíleně mávají a ukazují nahoru. Dívám se vzhůru. V trhlinách ve vysoké mlze je vidět americké stíhače a stíhací bombardéry. Krouží tam mustangy a thunderbolty. …Mne si nahoře nevšimli, jinak bych je také viděl. Thunderbolty mají zavěšené pumy a vypadá to, že něco hledají. To bude platit našemu letišti. Poskakuji rychle, pokud se něco takového dá tvrdit o jednonohém člověku se sádrovým obvazem, k bojovému stanovišti, a všichni se mají hned ukrýt. Děti posílám do sklepa, protože tam budou alespoň jisté před střepinami. Jinde ne, protože osamoceně stojící dům na našem letišti by mohl jednoho z těch hochů určitě dráždit. Jdu do domu jako poslední, abych uklidnil děti, a již padají bomby, některé těsně vedle budovy. Řinčí okenní tabulky, smetlo to polovinu střechy… Mezi dětmi není naštěstí nikdo zraněn a je mi líto, že je to z nevinné letecké romantiky vytrhlo do drsné skutečnosti."

Z Rudelových záznamů vyplývá, že oblast Českolipska byla na konci války pod silným dohledem ze vzduchu. „V Hradčanech je ubytována pouze naše druhá skupina. Štáb eskadry je v Mimoni a částečně bydlí mezi obyvatelstvem, které je z pětadevadesáti procent německé a čte nám z očí každé přání. Dojíždění na letiště a zpět není jednoduché a jeden muž vždy sedí na blatníku každého vozu a pozoruje nebe. Nad námi se co chvíli řítí američtí a ruští hloubkaři a v tomto prostoru se překrývají. Jedni přilétají ze západu, druzí z východu."

Malý koberec bomb

Z Hradčan němečtí piloti včetně Rudela útočili v posledních dubnových dnech na sovětské a polské jednotky, které obkličovaly Drážďany. Rudel zůstal na Českolipsku až do 8. května 1945, ten den byl ještě v Mimoni svědkem spojeneckého náletu. „Když ti hoši budou dobře mířit, budou hrozné ztráty, protože jsme na sebe tak natěsnaní," vzpomínal na strach z Mimoně ve své knize. „Malý koberec bomb se snesl tři sta metrů od silnice, na které jsme se seřadili, přímo doprostřed města. Chudáci obyvatelé Mimoně!"

Rudel během války zničil 519 tanků, čtyři obrněné vlaky, 2 křižníky, bitevní loď, torpédoborec a potopil 70 menších plavidel. Sestřelil 9 letadel a sedm blíže nespecifikovaných stíhaček. Hans-Ulrich Rudel válku přežil a navzdory amputaci se těšil dobrému zdraví. Zemřel v roce 1982 v NSR.