Prozradil nám, jak hodnotí svůj první rok na pozici nejvýše odpovědného pastýře rozsáhlé litoměřické diecéze (Ústecký a Liberecký kraj, částečně i Středočeský, Karlovarský a Královéhradecký) a jak osobně prožívá vánoční svátky.

Máte za sebou více než jeden rok biskupské služby. Jak ho hodnotíte? Byl to dobrý rok?
Ten rok hodnotím velmi pozitivně. Byl náročný, ale velmi krásný. Zažil jsem velmi mnoho setkání, proto mi trošku činilo obtíže, že jsem se nemohl každému člověku věnovat tak, jak bych chtěl. Rád bych si se všemi podal ruku, promluvil s nimi pár slov, často na to ale nebyl čas, nebo to nebylo vždy možné. Krása toho roku byla v tom, že jsem měl možnost setkávat se se zajímavými lidmi, poznávat nová prostředí, kam bych se jinak nedostal.

Jak vás ovlivnila návštěva papeže Benedikta XVI. v České republice?
Návštěva Svatého otce mě velmi ovlivnila, potěšila. Měla také velice pozitivní vliv na atmosféru v České republice. V Litoměřicích sice Svatý otec nebyl, ale z jeho návštěvy bychom se radovali, ať by byl kdekoliv v České republice. Když jsem mu podával v Praze ruku, tak se pousmál a řekl „Á, Dieceze Leitmeritz“. Asi si uvědomil, že Česká republika a Litoměřice, kde kdysi žilo mnoho německých obyvatel, jsou jeho rodnému Německu blízké. To byl pro mne významný moment, kdy jsem cítil určité přátelství mezi Svatým otcem a Litoměřicemi.

Máte nějaké plány, co byste chtěl v budoucnu dokázat, poznat, zažít?
Mým plánem, který jsem naznačil již před rokem, je, že bych chtěl naplňovat pastorační plán, který se týká Kristova evangelia. Přál bych si, aby se je podařilo lidem více sdělit, přiblížit. Aby je neodsuzovali, nevysmívali se mu. Člověk se většinou vysmívá tomu, co je mu vzdálené, čemu nerozumí. Právě takovým nevěřícím lidem bych chtěl při určitých příležitostech předat radost z tohoto evangelia. Chtěl bych, aby je poznali, a ti, kteří už ho znají, aby si ho ještě hlouběji uvědomili, prožívali podobné životní štěstí jako já. Aby to nebyla jen nějaká ideologie či nějaká nauka. Křesťanství je život. Vybízí lidi, aby žili ve vzájemném přátelství.

Jak prožíváte vánoční svátky? Budete je letos trávit se svými nejbližšími přáteli?
Vánoce prožívám každý rok obyčejným prostým způsobem a vždy se je snažím prožívat s těmi, se kterými vytvářím určité společenství. Myslím takové společenství lidí, se kterými bydlíme v jednom domě, bydlíme ve společné domácnosti, na jedné faře, teď v jedné rezidenci. S těmito skutečně nejbližšími lidmi, kteří tady jsou, budu trávit Vánoce.

Jak probíhá Váš Štědrý den? Co jíte ke štědrovečerní večeři?
Štědrý den pro mne probíhá stejně jako každý jiný den, s tím rozdílem, že večer společně povečeříme a určitý čas spolu pobudeme. K večeři obvykle máme klasická jídla. Podává se smažený kapr a pokud je to možné, bramborový salát nebo brambory, kompot…

Máte už pro své blízké nakoupené dárky? Co byste si přál Vy?
Ne, dárky bohužel ještě připravené nemám. Jsem jedním z těch, kteří dárky připravují na poslední chvíli. Do Vánoc ještě zbývá pár dnů, musím si na to chvilku najít. A co bych si přál já? Toho moc není. Možná nějakého budíčka, který se nemusí natahovat a jde přesně.

Jak dnes vzpomínáte na Vánoce svého dětství?
Moc rád na ně vzpomínám. Jak jsme se doma vždy všichni sešli. Když jsme byli malými dětmi, bylo to přirozené, ale spíše později. Já jsem odešel z domova už ve čtrnácti letech, pak už jsme byli doma pohromadě jen o Vánocích.

Bylo to vždy náramně krásné, že jsme se všichni sešli, že jsme si popovídali, mohli jsme se navzájem potěšit, uvědomit si tu velkou hodnotu, že k sobě patříme. To je strašně důležité. Vědět, že k někomu patřím a že někdo patří ke mně, že bychom se vzájemně neopustili.

Doma byly Vánoce vždy moc hezké. Rodiče nás učili tomu, abychom byli spolu. Vždy jsme se při společném sezení u stolu modlili, vzpomínali jsme na zemřelé předky, na ty, kteří do rodiny patří, ale i na ty, kteří jsou sami, kteří jsou chudí. Maminka na to vždycky dbala, abychom i při té bohaté štědrovečerní večeři i o těch svátcích, kdy je všeho dostatek, dárků, jídla, ale i té lásky, abychom se i v těchto krásných dnech chovali trochu skromněji.

Mělo to také nějaký vliv na to, že jste se dal touto cestou a že jste dnes třeba díky tomu biskupem?
To nemohu říci, protože to jsou věci Boží, že jsem se stal knězem a biskupem tím spíš. To jsou všechno Boží záměry. Přímou souvislost v tom nevidím, ale rodiče nás vždy vedli k tomu, abychom opravdu křesťansky žili. Byli jistě dobří nástrojové v Boží ruce, něco krásného v našich životech zapříčinili, zprostředkovali.

Máte nějaké přání do nového roku a co byste popřál Litoměřičanům?
Přání mám, určitě, a velice rád bych totéž popřál i všem obyvatelům, nejen Litoměřic. Mým přáním je, a to neříkám jen jako frázi, ale opravdu na to stále víc a víc myslím, aby se lidé měli rádi. A to nejen o Vánocích, ale po celý rok, každý den. Aby jeden pro druhého byli ochotni něco udělat, aby neškodili jeden druhému, nepomlouvali se za zády, nezáviděli si a jeden na druhého nežárlili. To jsou věci, které si přeji celý život a vidím, že se jich nedostává.

Lidem bych přál především to, aby vždy měli jasné ujištění, že je druzí mají rádi. Někteří trpí tím, že nejsou milováni, prožívají bolest z toho, že je nikdo nemá rád, nebo že je někdo zarmoutil, podvedl, zradil. Kdyby měl někdo pocit, že ho nikdo nemá rád, ať si vzpomene na mne, protože já mám rád všechny, chci mít rád všechny a nejen o Vánocích.