Litoměřický loutkoherec Sváťa rozdává radost dětem už téměř čtvrt století

Ještě před vypuknutím koronavirové pandemie nebyl víkend, aby Sváťa společně se svou manželkou Alenkou někde nehráli. Kromě domovských Litoměřic se na ně malé obecenstvo těšilo pravidelně i v Ústí nad Labem, Teplicích, Roudnici nad Labem, Děčíně či v Liberci. Hrají v divadlech, kulturních domech, ale také ve školkách a školách nebo na nejrůznějších jarmarcích.

Vstupujeme do dílny ve Velké Krajské ulici v centru Litoměřic. Právě tady manželé opravují a vyrábějí nové loutky nebo tvoří kulisy k představením. „Po dlouhých letech jsem opět začal vyrábět malé loutky,“ říká Sváťa a ukazuje rozdělaného Smrťáka z lipového dřeva.

Myslivec Karel Kolář: Vítám v lese všechny, kteří s dobrým srdcem přicházejí

To, že mu hraní chybí, je na něm ale vidět na první pohled. Schází mu kontakt s malými diváky a samozřejmě i jeden z hlavních zdrojů příjmu. Kvůli složité finanční situaci musel už z dílny propustit zdravotně postižené zaměstnance, kteří tam pomáhali. „Neměl jsem na ně peníze. Mám problém zaplatit i nájem za dílnu, kterou zachraňovala odehraná představení, ale také vstupné z Galerie marionet,“ vysvětluje Sváťa.

V galerii na Tyršově náměstí, která je přístupná o letní sezóně, je umístěno asi sto loutek. Mezi nimi jsou i ty, se kterými divadelníci hrají. Většina pochází od loutkáře Františka Pešána z Mnichova Hradiště, který společně s řezbářem Jiřím Havelkou z Českého Dubu louky pro představení Sváťova dividla vytváří.

Výrobky, které vznikají v litoměřické dílně, nabízí zájemcům divadelníci přes e-shop. Spustili ho už před rokem a půl, po vypuknutí koronavirové krize se však na elektronický prodej více zaměřili. Kromě pohádkových postav má v nabídce také ručně vyřezávaná a malovaná zvířátka nebo také čisté dřevěné loutky s pohyblivými ručičkami, které si děti mohou dotvořit podle vlastní fantazie. Novinkou je precizně zpracovaná stolní hra Pohádkové bylinky. Děti se díky ní mimo jiné naučí i rozeznávat léčivé byliny, které jsou vyobrazené na přiložených kartách.

Kam na lyže? Nejen Jizerky, běžkaři objevují i Lužické hory

S loutkoherectvím začal Sváťa společně s manželkou už před 24 lety. Původně chtěli zabavit malé dcery, kterým divadlo z vlastnoručně vyrobených loutek hráli. Na dvorek domu v jedné z moravských vesniček, kde tehdy bydleli, se však začaly za loutkami a pohádkami stahovat i další děti z okolí. Poté přišla na divadlo i mateřská škola.

Dividlo, jehož název je odvozený od slova „divit se“, postupně rozjížděli poté, co se přestěhovali zpět do Litoměřic. „Oslovili jsme pár školek a začali jezdit na představení. Pomaličku se to začalo nabalovat, začali jsme psát první pohádky a vyrábět další loutky. Ze začátku jsme je dělali čistě sami. Pak jsme poznali loutkáře Františka Pešána, který je pro nás začal vyrábět,“ popisuje Sváťa s tím, že v poslední době na představeních často vidí i mladé rodiče, které si pamatuje ze svých začátků jako své publikum.

Jejich hry, kterých je dnes na seznamu na třicet, vznikají na motivy známých pohádek. Sváťa však jejich scénáře upravuje. K pohádkám jeho žena Alenka skládá i vlastní texty písniček. Na repertoáru jich v současné době mají okolo stovky.

S nebožtíky pracuji spoustu let, chovám k nim respekt, říká liberecký „Havran“

„Ještě dříve, když bylo více času, jsme nazkoušeli dvě až tři nové pohádky za rok. V posledních letech jsme byli rádi, že jsme jednu zvládli za dva roky. Během jarní vlny koronaviru bylo sice více času, ale nebyla chuť. Člověk byl v šoku z toho, že po tolika letech najednou nemůže hrát,“ líčí divadelník, který volné chvíle vyplňoval procházkami v Českém středohoří.

Jeho velkým a dlouholetým snem je vybudování kamenného loutkového divadla přímo v Litoměřicích, kam by děti mohly na představení chodit. „Je to můj největší sen, který se už asi nesplní,“ dodává.