Kliknutím zvětšíte„Chci seznámit lidi s něčím, co si nedovedou tak úplně představit. Chci, aby viděli lidi, kteří se potýkali se sexuálním násilím, a aby je slyšeli o tom mluvit, aby měli šanci si uvědomit, jak moc to člověku může ublížit. Jedná se o choulostivé a mnohdy zlehčované téma, o kterém navíc bývají často zkreslené představy,“ popisuje svůj cíl. Podle ní společnost sexuální násilí často bagatelizuje a v tom s ní souhlasí i Lukáš Houdek, který se rozhodl do projektu zapojit a svěřil se s vlastním příběhem. „Můžu mluvit jen za sebe, nevím, jak to mají jiné oběti, ale to, že se o tom nemluví, mi opravdu nepomáhalo,“ dodal.
Mohl byste prosím představit svou zkušenost se sexuálním násilím?
Když mi bylo pět nebo šest let, zavedl mě jeden o dost starší kluk do sklepa jednoho činžáku u nás na malém městě. Protože byl starší, a bylo tedy prestižní se s ním kamarádit, připadal jsem si jako vyvolený, a tak jsem s radostí šel. Tam mi ale v temném koutě stáhl kraťasy. Nebudu přesně popisovat, co se dělo, nutil ale pak i mě, abych dělal to samé jemu. Ve finále se mi nestalo nic hrozného, respektive v tom smyslu, že by to bylo bolestivé, nebo mě to fyzicky poznamenalo. Nechápal jsem, co se děje, ale věděl jsem, že to je něco, co se dít nemá, že to je špatně.
Co se dělo dál, svěřil jste se někomu?
Protože jsem byl takové čestné a pravdomluvné dítě, řekl jsem to doma po příchodu mamce. Ona shodou okolností s matkou toho člověka pracovala. Řekla mi, že se mi asi jenom něco zdálo, nebo že jsem si to vymyslel, a pokračovala dál v uklízení. Tohle odmítnutí ve mně pak sehrálo zásadní roli, protože jsem měl až skoro do svých třiceti let pocit, že mě v tom mamka nechala a nevěřila mi. To taky působilo velké napětí v době dospívání, kdy jsem jí to opakovaně necitlivě předhazoval v různých hádkách. Byla to totiž doba, kdy jsem si plně uvědomil, co se stalo a co to znamená. I proto, že jsem si začal uvědomovat, že jsem gay, a chvílemi jsem se nenáviděl. Tehdy osvěta nebyla a já si myslel, že mě tím on nakazil.
Podařilo se vám to nějak uzavřít?
Poté, co jsem si myslel, že ten člověk zemřel, vše se ve mně opět otevřelo. Měl jsem potřebu se tím zabývat, ukončit to. Vytvořil jsem proto takové pěkné fotoalbum, kam jsem nalepil různé fotky od doby, co mě zneužil, až do dospělosti, a koupil blahopřání k jednadvacátému výročí - tolik let totiž od toho našeho „setkání” uplynulo. Napsal jsem mu, že vím, co mi udělal, musím s tím žít celý život, ale že mu odpouštím. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. A chtěl jsem mu ho jít předat.
Jak na tento krok reagovala vaše rodina?
Řekl jsem si ale, že je fér ukázat to mamce, aby byla připravená na to, co to může způsobit. A tak jsem před ní album s přáním postavil, ona se se zájmem začetla a prohlížela fotky, když se zarazila a nechápala, co se děje. Začala plakat, ptát se. A já tak po těch jednadvaceti letech zjistil, že o ničem neví. Že mě zřejmě vůbec nepochopila. Já přitom žil s tím, že mě v tom nechala. Dlouze jsme o celé věci mluvili, ona chtěla jít se mnou album předat, ale já se nakonec rozhodl, že to neuděláme. Začal jsem se obávat, aby si ten člověk něco neudělal a tím by ta tragédie pokračovala. A že vlastně to fotoalbum vyřešil jeden další vedlejší problém - můj vztah s mamkou, které jsem to celý život tak nějak v koutku duše vyčítal. Od té doby se cítím s tím srovnaný.
Jak dlouho vám trval proces „vstřebání“?
Trvá dodnes. Člověk to nikdy nevstřebá. Nicméně jsem se s tím vyrovnal, myslím, že dnes už mě to netrápí a dokážu o tom otevřeně mluvit. Zjistil jsem, že mluvit o tom byla moje nejúčinnější terapie. U terapeuta jsem nikdy nebyl, vyrovnával jsem se s tím vždycky sám.
Ovlivnila vás tato zkušenost v osobním či profesním směřování?
Určitě ano! Já jsem se totiž ještě jako dítě s tím svěřil svému tehdy nejlepšímu kamarádovi a on to všude roznesl. Takže jsem se pak potýkal od dětství s velkou šikanou, protože se o mě říkalo, že jsem „na chlapečky”, aniž jsem ještě já sám o své sexuální orientaci v podstatě věděl. Když nad tím přemýšlím, tak to je právě to, co mě motivovalo jít studovat romistiku, tedy romský jazyk, historii a kulturu, na Karlově univerzitě.
Působíte v projektu HateFreeCulture neboli Kultura bez nenávisti.
Když jsem se s tím vším sám nějak vyrovnal, přirozeně jsem začal pracovat na tom, aby se podobné věci, tím myslím různé napadání z nenávisti a předsudků, ostatním neděly. Tato zkušenost ale na druhou stranu přináší dnes i pozitivní věci. Myslím, že se dokážu do situace obětí vcítit. Ne úplně samozřejmě, ale dokážu si představit, jak se cítí. A to je pro mou práci velmi důležité.
Myslíte si, že je problematika sexuálního násilí dostatečně prezentována na veřejnosti?
V poslední době se o sexuálním násilí mluví hodně, a to je opravdu dobře. Panuje celá řada předsudků a stereotypů, které oběť dále traumatizují. O zneužívání dětí se ale nemluví skoro vůbec. Je to naprosté tabu. Všichni ho siceodsoudí, ale nikdo nechce znát detaily, nikdo se ve finále nezajímá skutečně o to, co to s obětí dělá. Pokud se někdo snaží to téma zpracovat například z pohledu agresorů, nebo zpracovává téma pedofilie, vzedme se ohromná vlna nevole.
A není pro ty oběti lepší, když se o tom nemluví?
Můžu mluvit jen za sebe, nevím, jak to mají jiné oběti, ale to, že se o tom nemluví, mi opravdu nepomáhalo. I proto, že pak sama společnost neví, jak se ke mně chovat, když to vyjde napovrch. Lidé se od vás odtahují, neví, co říct, je jim to nepříjemné. A tak se můžete snadno dostat do izolace. Nebude mi líp tím, že se to zamete pod koberec a budeme dělat, že se to neděje. Naopak jsem vždy oceňoval různé fimy, které to téma nějak zpracovávaly, protože jsem byl schopen pochopit, co se mi stalo. Viděl jsem, že v tom nejsem sám a že ten člověk třeba nemusel ani být pedofil.
Jak byste hodnotil postoj veřejnosti k sexuálnímu násilí?
Obávám se, že stále poměrně velká část společnosti před tím problémem zavírá oči a nezřídka svaluje vinu, nebo její část, na samotnou oběť.
Proč jste se rozhodl zapojit do projektu Nemlčíme? Jaká to byla pro Vás zkušenost?
Pokud mám být upřímný, tak pro mě už o těch zkušenostech dnes mluvit těžké není. Tím coming outem v roli dětské obětí zneužití už jsem si prošel, bylo to hodně krušné a bolestné, ale právě to mi nakonec pomohlo. Byl jsem k tomu donucen ještě jako teenager okolím, kdy jsem zjistil, že se to mezi mládeží traduje jako super vtipná historka, které nakonec nikdo nevěří, ale přijde jim to vtipné. Mě to tehdy strašně ranilo. A rozhodl jsem se zasáhnout tím, že nebudu mlčet. Už tehdy na gymplu. Dnes už s mluvením o tom nemám problém, a když mě Veronika oslovila, neváhal jsem.
Znal jste se s jeho tvůrkyní už předtím?
Neznal, viděli jsme se na natáčení poprvé. To probíhalo v Praze v improvizovaném ateliéru, Veronika mě nechala popsat svůj příběh a pak kladla opatrně doplňující otázky. Pamatuji si, že byla hodně překvapená, protože o tom mluvím klidně. Překvapilo ji, že už jsem se dokázal přes to takhle překlenout.
Rozhodoval jste se dlouho, než jste se rozhodl nemlčet, nebo jste měl hned od začátku jasno?
Když mi ta žádost o natočení videa přišla, neváhal jsem. Osvěta je potřeba a příběhy lidí, kteří byli jako děti zneužité, téměř nejsou. Tu zkušenost má přitom řada z nás a lidé ji v sobě dusí. Což neprospívá hlavně jim samotným.
Nebojíte se reakce veřejnosti? S tím souvisí fakt, zda si myslíte, že je na to česká veřejnost připravena?
Česká veřejnost na to možná připravená není, ale to se nezmění, pokud to někdo nevykopne. Myslím, že je na čase, abychom se o těchto věcech začali otevřeně bavit, ideálně bez emocí a případných manipulací. Sám jsem o tom mluvil už několikrát a reakce byly různorodé. Většina z nich podpůrná, tím, že nejsem ale u řady lidí pro svou práci v oblibě, se objevily i takové, které se mě na základě toho snažily zesměšnit, urazit. Nejvíce mě kdysi mrzela reakce od některých lidí z mé rodiny, kterým zpočátku přišlo, že bych o tom mluvit neměl, že to je intimní věc a to, že o tom hovořím, je znakem mé nevychovanosti. Myslím, že tam byl velký stud. Je to pořád bohužel velké stigma. Jak pro oběť, tak pro její rodinu. Dnes myslím, že už tu podporu rodiny mám. Vysvětlili jsme si, o co my jde, a oni to pochopili.
Uvítal jste, že takový projekt jako Nemlčíme vůbec vznikl?
Rozhodně, je strašně potřeba. Ty výpovědi, co jsem viděl, jsou velmi silné. Jedna rovina je osvěta mezi veřejností, druhá, která je podle mě hodně důležitá, je podpora obětí. Ty uvidí, že v tom nejsou samy a dá se přes to přenést. Že tu ta naděje je.
Myslíte si, že svým příběhem dodáte odvahu dalším, aby se ozvali a svěřili se?
Doufám, že ano. V minulosti tomu už tak párkrát bylo. Nestalo se, že by někdo na základě toho šel mluvit někam do televize, ale řada lidí mi píše zprávy nebo maily. Chtějí se svěřit, probrat své zkušenosti a často je to pro ně vůbec poprvé. Zřejmě věří, že jim díky svým zážitkům porozumím. Dodnes si pamatuju jednu už starší paní z Moravy, která mi napsala po jednom mém rozhovoru, a poprvé se někomu svěřila, že byla zneužitá. Netuší to vůbec nikdo - ani manžel, ani děti nebo vnoučata. A ji to celý život ničí. To mlčení. Moc jsem si toho, že mi napsala, cenil. Té důvěry i odvahy.
Vy se tématům jako identita, násilí z nenávisti a bezpráví věnujete i v umělecké tvorbě, nepletu-li se?
Ano, to jsou témata, která mě zajímají, napříč různými dobami nebo skupinami lidí. Snažím se skrz svou tvorbu otevírat právě tabuizovaná témata, jako byl ve své době odsun Němců, právě téma zneužívání dětí a chování k obětem, reflektoval jsem ale také svou sexuální orientaci ve vztahu k okolí - konkrétně k šikaně, které jsem během školních let čelil. Dlouhodobě ale také například portrétuji hidžry, což je uzavřená skupina transsexuálních žen v Indii. Tematizuji také téma migrace a nálad, jaké u nás lidé k uprchlíkům nebo Romům mají. Beru umění jako příležitost komunikovat, informovat nebo podnítit hlubší přemýšlení.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
