Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě… Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou…“ To byla slova z posledního dopisu Milady Horákové před její popravou. K ní ji ve vykonstruovaném procesu odsoudila komunistická hrůzovláda.

Událost si lidé o uplynulém víkendu připomněli na mnoha místech v Česku. Jedním z nich byly i Příchovice na Jablonecku, malá obec, kterou mají lidé spojenou spíš s rozhlednou Štěpánka a muzeem Járy Cimrmana než s památníkem připomínajícím 70 let starý zločin komunistů. Přesto se sem v sobotu odpoledne, na den přesně 70 let od popravy, vypravila téměř stovka lidí.

Čtrnáct vybraných osobností převzalo záslužnou medaili IZS Libereckého kraje II. stupně
Hejtman Libereckého kraje ocenil osobnosti za boj s koronavirem

K pomníku z křemencové skály, který tu nechal loni umístit Vlastimil Plecháč, zakladatel muzea i rozhledny Maják a hybatel tamního dění. „Myslím si, že má smysl si odkaz a velikost této odvážné ženy připomínat i v tak vzdáleném koutě země a obzvlášť v této době, kdy svoboda a demokracie začíná být prázdným pojmem. Zároveň je třeba ukázat ostatním, že i na horách žijí lidé, kterým se takové věci nelíbily a už nikdy by je nechtěli opakovat,“ zdůraznil Plecháč.

Nezhojené jizvy

Kámen z nedaleké jizerskohorské stráně podle něj symbolizuje mravní sílu a pevnost Milady Horákové. Její odvahu připomíná kovová tabulka s posledními slovy, jež napsala před tím, než jí kat navlékl oprátku. Na ní ji nechal umírat patnáct minut.

Loni přijel památník Milady Horákové posvětit i Zdeněk Svěrák, který slova z dopisu Milady Horákové předčítal. Letos byl mezi pozvanými hosty spisovatel Lubomír Vejražka, autor dvoudílného cyklu Nezhojené rány národa a Jizvy zůstávají o rodinách politických vězňů. Také on připomněl, proč je důležité památku Milady Horákové i to, co procesu předcházelo, po 70 letech znovu připomínat. A jak je nebezpečné přecházet jevy, které nesvobodě často plíživě předcházejí. „Přichází doba, v níž je důležité být silný a znalý souvislostí. Pokud si budeme připomínat Miladu Horákovou a okolnosti nástupu komunistické totalitní moci, spíše se vyhneme opakování doby nesvobody,“ zdůraznil spisovatel.

Ředitel České filharmonie David Mareček.
Koncertem na Sychrově jsme poděkovali zdravotníkům, říká šéf České filharmonie

Připomněl také nebezpečí autoritářského režimu, který se podle něj odvíjí od současného prorůstání oligarchistických struktur do státní sféry a médií a od lhostejnosti, s nimiž většina lidí tyto signály přijímá. „Kdo říká: „Nechte minulost, žijte jen přítomností a hleďte do budoucnosti“, ale nedodá, že je zároveň nutné pamatovat si bez emocí vše špatné z dřívějška a pochopit, co k tomu vedlo, vede lidi do záhuby. Protože minulost, přítomnost i budoucnost je v každém okamžiku propojená do jednoho celku, do jednoho velkého okamžiku,“ upozornil spisovatel, který čerpá nejen ze zkušenosti vlastní rodiny, ale hlavně z desítek příběhů žen a dětí politických vězňů.

Milost nedostala

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. S ním se Milada Horáková znala osobně z poslanecké sněmovny, byť si byli názorově diametrálně vzdáleni. Přestože o její milost usilovala její dcera a mnoho světových osobností, mezi nimi například Albert Einstein, udělena jí nebyla. „Myslím si, že to už nebylo v moci československé vlády, bylo to na příkaz sovětských poradců,“ uvedla v předvečer 70. výročí popravy Milady Horákové její dcera Jana Kánská v interview pro Český rozhlas. V době matčiny popravy jí bylo 16 let.

Justiční vraždu si o víkendu, 70 let po popravě, připomněli i lidé na dalších místech v Libereckém kraji. Kromě Liberce u památníku Obětí komunismu v podobě zrcadla v parku u Jablonecké ulice se lidé sešli také u busty Milady Horákové v parčíku na Smetanově nábřeží v České Lípě.

Milada Horáková (25. 12. 1901 – 27. 6. 1950). Právnička a politička. V roce 1929 vstoupila do strany národních socialistů a začala pracovat na pražském magistrátu, kde se věnovala sociálním otázkám. Během nacistické okupace byla aktivní v antifašistickém odboji, byla zatčena a tvrdě vyslýchána gestapem a mezi lety 1940–1945 vězněna. Po konci druhé světové války se stala poslankyní Národního shromáždění. Byla kritičkou nedemokratických tendencí komunistické strany, za což byla sledována StB a později v roce 1950 zatčena a odsouzena k trestu smrti.