„Příroda je pro umělce neskutečným zdrojem inspirace. Někdo ji umí nádherně namalovat, jiný krásně popsat, já se snažím ji dělat ze skla, protože to je ten nejkrásnější materiál,“ říká litoměřický rodák a žák Bořka Šípka či René Roubíčka.

Expozice se jmenuje Křišťálová zahrada. Křišťál v názvu je jasný, ale proč zahrada?

Ta inspirace přírodou je jasná. Mým snem je ale vystavovat v botanické zahradě. Už se mi ozvala ta v Brně, ale já bych moc stál o to vystavit své skleněné květiny u nás v Liberci…

Skleněná zvířátka známe hlavně z Brodu, vozí si je turisté jako kapesní suvenýr, ale vy tvoříte, jako třeba tyhle plameňáky, přímo v životní velikosti. Proč?

Protože to je výzva. Ty malé umím taky, ale snažím se dělat své věci v reálné velikosti. I tak jsou menší, než by odpovídala skutečnosti, jako třeba tenhle žralok. Ale víc mi nedovolí technologie.

Kolik hodin práce je třeba za takovou obrovitou masožravou květinou?

To není o hodinách, ale o týdnech! Tahle květina je navíc složená hned z několika komponentů, některé se sestavují až na místě, protože musí nechat převézt z bodu A do bodu B. Tahle výstava třeba z Liberce putuje rovnou do Kazachstánu.

V těch květinách vidím trochu inspiraci Bořkem Šípkem. Kteří další skláři vás inspirovali?

Pro Bořka Šípka jsem pracoval řadu let, dá se říct, že jsem jeho žák a jsem jím hodně ovlivněn. On ale používal jinou technologii. Stejně se ale vždycky, když viděl moje věci, smál a říkal: Páčo, ty mě kopíruješ! Ale bylo to v dobrém a vždycky mi tu věc pochválil.

Kdo byl vaším dalším učitelem?

Určitě Petr Novotný, to je mistr. A nikdy se nepřestanu sklánět před René Roubíčkem, se kterým jsem strávil hrozně moc času. Byla to přímo studnice neskutečných zážitků a vizí. Vždycky mi říkal: „Dělej sklo, to ostatní přinese čas.“

Jenže vy jste sklo málem nedělal…Prozraďte, jak to bylo s tím Jakubem sklářem?

Byl jsem zapálený sportovec, dělal jsem řecko-římský zápas a byl jsem v tom dost dobrej. Trenér už ve mně viděl hvězdu. Když mi bylo patnáct, měl jsem domluveno, že nastoupím na nějakou elektrikářskou školu do Teplic, abych mohl ve sportu pokračovat. Jenže úplnou náhodou jsem uviděl jeden díl seriálu Synové a dcery Jakuba skláře s panem Munzarem a bylo rozhodnuto! Přišel jsem s tím domů a máma mi řekla jen: „Dělej to, co chceš, ale dělej to rád!“ Trenér mě za to tehdy nepochválil, ale když po letech viděl moje věci, řekl mi: „Udělal jsi dobře! Byla to pro mě obrovská satisfakce.“

Vaše sklo zdobí soukromé sbírky i prestižní galerie. Jaké má dnes podle vás české sklo jméno v zahraničí?

Mohl bych říkat nějaké fráze, pravda je taková, že skleničky, které chrlily v Crystalexu – a tím se ho nechci nějak dotknout – po stovkách za minutu, umí už dnes dělat stroje. Všude na světě. To, co má jméno a nese v sobě tu úžasnou tradici, je sklo umělecké. České sklářství trpí nejvíc tím, že je málo lidí. Je to škoda. Ve světě se sklo líbí a začínají tam dokonce vznikat sklářské školy. Často vidím, jak se to všude vyvíjí k lepšímu, a my v Čechách malinko upadáme. Není zájem. Já mám spoustu nabídek ze světa, abych předvedl sklářské řemeslo. Mrzí mě, že u nás takový zájem není. Jsem proto nesmírně pyšný na sklářská sympozia v Novém Boru, kam jezdí obdivovat tohle umění lidé z celého světa.

Je to tak. Přestože v kraji máme hned tři sklářské školy, firmy si stěžují, že nemohou sehnat huťaře, rytce a další profese. Co byste proto poradil rodičům?

Je to práce, kterou když chcete a umíte, tak vás dobře uživí. Důležité je podpořit dítě, které se pro tuhle cestu rozhodne, ne ho odrazovat. Tam je největší šance, že u řemesla zůstane a že ho bude dělat dobře. Já jsem šel do sklářství z lásky k řemeslu a s láskou ho taky dělám. A vždycky budu dělat.