Skupina jezdců na skútrech Manet a Tatran odstartuje ve čtvrtek 8. června od divadla v Novém Boru a na cestě ji mají doprovodit ještě další fandové v autech s veteránskou značkou. Cestě, kterou nezvládnou na jeden zátah, předchází pečlivá příprava. „Je to naše druhá cesta do Povážské Bystrice, kde Tatrany kdysi vyráběli, bereme to jako takovou retro jízdu po šesti letech,“ řekl jeden z „veteránistů“ Stanislav Kučera.

Stejně jako v roce 2017, kdy během čtyř dnů ujeli přes 1150 kilometrů, je i nyní cílem expedice dokázat, že i historická vozidla a takto letité malé motocykly patří na silnici a jsou stále schopné urazit trasu na Slovensko a zpátky.

„I tentokrát nás čeká doprovodný program, také se budeme účastnit společné jízdy se Slováky, před šesti lety jsme tam při ní najeli 190 kilometrů, byla to úžasná akce, atmosféra nezapomenutelná, lidé fantastičtí, už se k nim moc těšíme“ poznamenal Kučera. „Tamním pamětníkům zářily oči, když jsme tam jezdili. Všude kam jsme přijeli, jsme budili velkou pozornost.“

Dolní Libchava 2. června 2013.
OBRAZEM: Před deseti lety byla část Českolipska pod vodou

Nadšenci tak hodlají i letos představit veřejnosti téměř zapomenuté motocykly Tatran 125 a 100. Z party jezdců nejspíš nejvíce ví o těchto skútrech Miroslav Kohout z Nového Boru. Vlastní hned dva exempláře. „Tatran mám od roku 1990, nabídl mně ho tehdy kolega v práci i s druhým, na náhradní díly. Tak jsem si ho udělal a začal i s ním jezdit. Zjistil jsem, že je to kanape, pohodička, paráda,“ popisuje s úsměvem.

Jeho modrý Tatran 125 vyrobila továrna v Povážské Bystrici v roce 1969. „Udělali jich 170 tisíc, poslední čtyři vyrobili v roce 1970, tedy lze říci, že tento můj je jeden z posledních. Souběžně tam ale vyráběli i pionýry, babety a další,“ podotkl Kohout. S kamarády je názoru, že na tehdejší dobu a možnosti se jednalo o dobré stroje.

„Začali vyrábět „stovky“, které se jmenovaly Manet, měly ale své mouchy, protože scházelo pořádné olovo na baterie a na lepší nebyly devizy. Konstruktéři byli mladí slovenští inženýři a skútr vylepšili, vzali si mustr z německého Adlera, který byl také stovka a měl jenom tři kvaltíky, a vlastně tu koncepci skútru převzali. Nechali mu čtrnáctkový kola, udělali mu speciální motor, který má dynamostartér, na tu dobu dvoukroužkovej motor, na tehdejší dobu vysokoobrátkový motor, sedm kobylek, 12voltové instalace, sytič, blinkry, řazení kolébkou, aby na něm mohly dobře jezdit i ženy,“ popisuje Miroslav Kohout.

1. Street Food Festival v České Lípě
Českolipské náměstí provoněly světové kuchyně. Zájem o pochoutky byl veliký

Jak doplňuje, konstrukční rychlost je sice 82 km v hodině, ale obvykle s nimi jezdci dosahují v průměru kolem 45 až 50 kilometrů za hodinu. „Záleží na protivětru a na náladě řidiče. Také podle toho, jak se Tatran před kopcem rozjede. Tatran si také sám určuje přestávky,“ upřesňuje znalec slovenských motocyklů.

Ty rozšířily paletu tehdejší československé nabídky, kterou od počátku 60. let 20. století tvořily Čezety 175, včetně nákladní tříkolky, Manety S 100 z Považských strojární a malé Jawy 50 typ 05, nástupci legendárních prvních pionýrů typu 550 a 555. Dvoumístné Skútry Manet S 100 a S 125 (později Tatran S 125) jsou dnes nejznámějšími produkty z Považské Bystrice.