Kliknutím zvětšíteDvojí odsun zažila 88letá Věra Fortelná z Liberce. Nejprve před válkou jako Češka, po válce jí pak celá rodina odešla do Německa. To, že pocházela ze smíšeného česko-německého manželství a uměla výborně německy, pak využila i ve své profesi v mlékárně, kde pracovala společně s manželem téměř celý život. „O mléce dokážu německy mluvit opravdu velmi dobře,“ směje se milá dáma, která si nyní užívá zaslouženého odpočinku v Domově důchodců Český Dub.
Narodila jste se ještě před začátkem války. Jak vzpomínáte na své dětství a dospívání?
Můj tatínek zemřel, když mi byl rok. Byl právníkem na hejtmanství ve Znojmě, kde jsem se narodila, a když umřel, maminka se vrátila ke svým rodičům do Dubé. Manželství mých rodičů bylo smíšené, tatínek Čech byl z Veselí nad Lužnicí a maminka Němka pocházela z Dubé. Celé dětství jsem tedy prožila tam. V roce 1939 jsme ale všichni z Dubé odešli, v době, kdy to byly Sudety.
Odsunuli nás vlastně dvakrát. Nejdřív jako Čechy v roce 1939 a pak po válce odsunuli maminku znovu jako Němku. Musela to být pro celou vaši rodinu skutečně náročná doba, že?
S maminkou jsme tehdy v devětatřicátém skončily v Praze. Jeden známý tam mamince našel podnájem, tak jsme tam zůstaly rok. V Praze jsem chodila do české školy, ale pak, když jsem se vrátila zpátky do Dubé, jsem musela dokončit vzdělání v německých školách. Maminka v Praze poznala Němce a v roce 1940 se za něj provdala. Dva roky na to však její druhý manžel zemřel a stala se znovu vdovou. Po válce jsme se zase do Dubé vrátili, teď už i s bratrem.
V té době probíhaly v pohraničí odsuny německého obyvatelstva. Jak to nakonec ve vaší českoněmecké rodině dopadlo?
Maminka musela na odsun, nechtěla nechat odejít své staré rodiče samotné. Já jsem tu ale jako 16letá zůstala. Měli jsme v životě tak trochu smůlu. Když byly odsuny, tak se čeští lidé snažili, aby v Dubé maminku s jejími rodiči udrželi. Pak ale přišel jeden známý, to bylo v létě v roce 1946, a říkal, že když nepůjdou teď, tak je čeká odsun v zimě, což by bylo pro moje prarodiče hodně těžké. A tak maminka s šestiletým bratrem vyrazili hned. A představte si, že kdyby bývali v tom červenci nešli, tak už nemuseli jít vůbec, protože pak už žádný další odsun nebyl. Nakonec maminka skončila u Erfurtu v Durynsku.
Vy jste tedy zůstala samotná v Dubé. Pocítila jste někdy, že by se k vám při odsunech chovali lidé špatně? Ať Češi, nebo Němci?
Když jsem zůstala sama, začala jsem v Dubé pracovat. Dělala jsem v pojišťovně a potom jsem byla chvíli v jednom elektropodniku. Dubá byla malé městečko a skoro všichni navrátilci jsme byli u národních socialistů. A to byl vlastně důvod, proč jsem pak odešla do Terezína na Litoměřicku. V Dubé byla totiž ukrutná třenice. Všichni Němci byli pryč, ale čeští lidi byli na sebe zlí.
Co vás čekalo v Terezíně?
V Terezíně, kam jsem šla za jednou rodinou z Dubé, jsem začala pracovat v mlékárně v Bohušovicích nad Ohří. Seznámila jsem se tam se svým budoucím mužem a v roce 1950 byla svatba. Následně jsme se přesunuli do Liberce. Já už tam byla o něco dříve, protože jsem šla pracovat za kamarádkou. Muž za námi přišel později. Dostal tehdy tuberkulózu a nějaký čas strávil po nemocnicích. A já v roce 1952 nastoupila do mlékárny v Liberci a zůstala tam do roku 1992. Pracovala jsem ještě v Matoušově ulici, ale v roce 1964 se vystavěla nová mlékárna v Růžodolu. V Liberci jsem zůstala až do té doby, než jsem se přestěhovala do Domova důchodců v Českém Dubu. A jsem tady opravdu spokojená.
Nejprve pojišťovna, poté mlékárna. To jsou dost rozdílné profese.
Když jsem přišla do mlékárny, pracovala jsem v kanceláři. Vyučila jsem se ale při tom mlékařkou, absolvovala jsem všechny zkoušky. Začala jsem pracovat v laboratoři a nakonec se stala vedoucí chemické laboratoře v mlékárně. Už před revolucí jsme jezdili dost často pracovně do Německa, protože v mlékárně byly německé stroje, a když se s nimi něco dělo, tak jsme jeli řidič a já náklaďákem třeba s odstředivkou nebo tak. Výborně jsem tak využila své znalosti německého jazyka z války.
Zůstala jste v laboratoři až do konce své kariéry v mlékárně?
V roce 1978 jsem měla v laboratoři těžký úraz. Šla jsem na rampu pro vzorky kyseliny sírové, uklouzla jsem a polila se. Měla jsem zasažený obličej, ruce i tělo, dodnes mám po kyselině jizvy. Tak jsem se zase musela přeškolit, tentokrát na mzdovou účetní. A tou jsem byla ještě v důchodovém věku a pak jsem pracovala ještě čtyři roky na ústředně. A tehdy, to bylo po sametové revoluci, k nám začali jezdit z německých mlékáren a my zase k nim. Protože jsem uměla německy psát i mluvit, jezdila jsem s ředitelem a dělala mu tlumočnici. O mléce tedy dokážu německy mluvit velmi dobře.
A co maminka a bratr, kteří odešli do Německa? Viděli jste se ještě někdy?
Zůstali celý život v Německu, ve východní části. Vídali jsme se často. Navštěvovat jsme se mohli, oni jezdili sem a já zase tam. Bratr sem jezdí dodnes a já, dokud jsem mohla chodit, jezdila za ním. Ale nikdy mě nenapadlo jít za nimi do Německa.
Příběhy pamětníků z Libereckého kraje
V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
