V kostýmu sklínkaře se skrýval herec, architekt, příležitostný učitel němčiny, Sklepovský Sršáň a cyklista David Vávra.
Několikačlenný tým České televize, v čele s režisérem Radovanem Lipusem, se od minulého čtvrtka pohyboval v různorodých lokalitách, aby dal tu správnou šumnou tvář také našemu kraji.
O tom, že práce na bezmála půlhodinovém pořadu o historii architektury posledních dvou staletí není právě jednoduchá, svědčí počet členů celé filmařské skupiny. Kromě hlavního protagonisty, kameramana či režiséra se „na place“ pohyboval nenápadný zvukař se sluchátky a typickým mikrofonem, rekvizitář s kapsami naditými předměty k okamžité improvizaci nebo třeba osvětlovač, vytrvale rovnající odraznou desku do úhledného balíčku.
Davida Vávru jsme zastihli v českolipské kavárně, kde se štábem Šumných měst čelil nepřízni počasí pojídáním cukrářských lahůdek. Položili jsme mu několik otázek.


Zavítal jste na Českolipsko při příležitosti natáčení dalšího dílu Šumných měst. Nejste tu však, ať už jako herec, architekt nebo třeba sportovec, poprvé. Jaký tedy máte k tomuto regionu vztah?
Vztah vřelý a tekoucí jako sklo, neboť přirozený stav skla je, že je stále v pohybu, a proto v tomto kraji se vyskytuji častokrát na kole, tedy také v pohybu. Mám rád překonání ostrého zlomu mezi Českem a Německem, po kterém vždy navštívím hrad založený Karlem IV. Oybin, a pak se jen spustím do Žitavy na kávu. Pak přes Polsko domů.


Momentálně jste zde ale v roli Žasnoucího architekta, provázejícího diváka po architektonických skvostech. Jaké je tedy okolí pohledem šumného průvodce?
Česká Lípa a Nový Bor, stejně jako celé Sudety, stále v sobě nesou určité temné stíny násilně přeměněné krajiny. Zvláště v poválečné době české paneláky s chutí vtrhly do německých tradicionalistických měst a poněkud desurbálně je rozvrátily. Rány se však hojí a zacelují a myslím, že největším pozitivem je, že obě města jsou obklopena dramatickou přírodou kilometrických kuželů.


Který nebo které objekty vás tedy výrazně zaujaly?
Asi nejvíc překvapivým zjištěním byla tvorba českolipského architekta Emila F. Ruehra, u jehož pošty v Novém Boru jsem se vždy zastavil alespoň pohledem. Nejvíce překvapivou stavbou je poničená vzorkovna v Okrouhlé a místem harmonického ztišení je pro mě lesní hřbitov v Novém Boru. Na druhé straně hluk si vynucuje jeskynní labyrint motorkářské hospody, kde na motorce můžete dojet do ložnice nebo k barpultu.


Divák Šumných měst ví, že se s místem mění i dopravní prostředek, který přibližuje architekta stavbám, v případě Českolipska trakař. Proč právě on?

Inspirací byla vzpomínka na staré skláře, kteří vždy naložili trakař svými výrobky a vyrazili s ním do světa. Když se jim prodej zdařil, vrátili se i povozem. Tuto inspiraci potvrdil také Peter Rath, který v době natáčení zrovna putoval z Kamenického Šenova do Vídně. Náš trakař byl oproti jeho o dost lehčí. Také i kostým byl volnou parafrází dobové rytiny sklínkaře. Myslím, že toto řemeslo by nemělo zaniknout, čehož je symbolem vyhaslá pec a smutné memento továrny Eliase Palmeho v Kamenickém Šenově.


Nedá nám to, abychom vás nepožádali o „veselou historku z natáčení.“
Natáčení není pouze čas strávený s vozíkem před jednotlivými domy, ale i odpočinek mezi jednotlivými obrazy v příjemných kavárnách a cukrárnách, které nyní již Česká Lípa nabízí. Součástí natáčení byl určitě i pobyt v klidném prostředí zámečku v Trávníku, kde na travnatém kurtu došlo poprvé po již jedenašedesáti natočených dílech k volejbalovému zápasu napříč štábem ČT.