Není žádným tajemstvím, že stále více a více zdravotních sester odchází kvůli lepším platovým podmínkám pracovat do zahraničí, obzvláště do Německa a uvolněná místa jsou (či budou muset být) nahrazena sestřičkami ze zahraničí, přesněji z východní části Evropy.

Zahraniční zdravotní sestry bychom nalezli už třeba v Praze či v jiných větších městech. V České Lípě se tak zatím nestalo. Například i proto, že některé nemají zvláštní důvod odcházet. To se týká i Marie Chomové. „Nedokážu si představit, že bych se měla naučit cizí jazyk. Vždyť já se ve škole učila jen ruštinu,“ říká s úsměvem sestřička.

„A vlastně ani nemám důvod odcházet. V podstatě se mi tu líbí.“ Staniční sestra pracuje na jednotce intenzivní péče už pětadvacet let. „Když jsem studovala zdrávku, pomýšlela jsem spíše na to, že bych ráda pak pracovala na chirurgii.“ Nakonec však skončila na zmiňované interně. „Měla jsem tu dobré začátky. Dostala jsem se do dobré party,“ říká.

A jaké jsou přesně její pracovní povinosti? “Ráno, po předání směny noční službou, začíná každodenní rutina - mytí pacientů, stlaní lůžek, odběry biologického materiálu, podávání léků, aplikace injekcí, převazy atd. Potom rychle snídaně, po snídani vizita, po vizitě provést ordinace lékaře a následuje (ne)skutečné a nekonečné papírování. Dnes už snad na každou potřebu klienta je potřeba jeden dokument, který se musí vyplnit, podepsat a orazítkovat. Někdy si připadám jako na poště. Přesto se snažíme být s pacienty co nejvíce a hovořit s nimi o jejich přáních, potřebách a bolístkách, co se jim u nás líbí a co by si představovali jinak.“

Stejně jako u policistů či hasičů ani zde v nemocnici nemohou samozřejmě vědět, co se stane za pět minut. „Například minulý pátek nám přivezli šest nových pacientů. V jiný den naopak nikoho.“

Jak už bylo zmíněno, Marie pracuje jako zdravotní sestra už 25 let. „Už i proto si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného.“ I za cenu toho, že práce zdravotních sester není zrovna adekvátně ohodnocena.

Jestliže v minulých dílech seriálu Ženy v uniformě přispěly dotazované nějakou vtipnou historkou, v tomto případě musíme čtenáře zklamat. Ne že by Marie Chomová měla něco proti humoru, ale zkrátka v nemocnici není tolik prostoru k „vytváření“ humorných situací.

Jak doktorům a sestrám, tak samozřejmě pacientům tu nebývá (a na JIPce obzvlášť) do zpěvu, natož do vykládání úsměvných historek.
I když… Přece jenom se úsměv na Mariině tváři objeví při dotazu, zda to někdy bývá v reálné nemocnici podobné jako v některém z těch nekonečných seriálů z nemocničního prostředí. „Že by se tu dávali dohromady doktoři se sestrami, tak to fakt ne.“

Autor: Alex Neugebauer