„Byli to většinou lidé loajální k monarchii. Považovali se za Němce z Čech nebo české Němce, ale zároveň ctili svou rakousko-uherskou příslušnost,“ popisuje většinu tehdejšího obyvatelstva historik Vlastivědného muzea a Galerie v České Lípě Tomáš Cidlina. Jako příklad dává velkou zdejší oblibu císaře Josefa II. „Ten je ve výkladu českých dějin obecně kontroverzní postavou. Etničtí Češi v něm vidí germanizátora, který se snažil vše české potlačit. Němci na něj zas pohlíží jako na reformátora, který jim ulehčil tím, že zrušil nevolnictví a zavedl další pozitivní změny,“ pokračuje Cidlina.

Sochu měl Josef II. například na dnešním českolipském náměstí Osvobození. Ve 20. letech ji ovšem sňali a následně se ve slévárně proměnila v kanon. To ve Stráži pod Ralskem svého Josefa II. tehdy schovali a v současnosti už ho mají zase vystaveného u kostela.

Celou Evropou se s koncem Velké války táhlo právo na sebeurčení. Výsledkem bylo třeba samostatné Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko nebo Estonsko. Mnozí Němci z Českolipska proto také prahli po nezávislosti. Vyhlásili na severu dokonce provincii Deutschböhmen (Německé Čechy). „Některé radnice budovaly své jednotky, takzvané lidové stráže. Byli to Němci, co se vrátili z vojny. Ale samotné radnice z nich měly dost hrůzu,“ vypráví českolipský kronikář Ladislav Smejkal.

Předávání praporu.

Nastal totiž problém, jak tyto ozbrojené složky lidově řečeno nakrmit. To měla za úkol právě města. „To jim bylo krajně proti srsti. Radnice byly, co se týče prostředků, velice vyčerpané,“ nastiňuje Smejkal dobové reálie. Konkrétně pro českolipskou radnici nastala velká úleva, když tuto snahu mohla kvůli dobovým okolnostem nakonec vzdát. „Sám starosta Emil Rotch prohlásil, že už dál nechce živit tyhle flákače s rudou páskou na rukávě,“ popisuje tehdejší vztahy českolipský kronikář.

I přesto u mnohých převládaly myšlenky na dočasnou soběstačnost a následný příklon k Německu nebo Rakousku. „Musíme uznat, že to od nich vzhledem k národnosti bylo spravedlivé. Na druhou stranu si řada Němců uvědomovala, že české země tvoří určitý historický a hospodářský celek, že je není možné rozsekat na kousky, protože by každá ta část nakonec živořila,“ dodává Ladislav Smejkal.

V České Lípě proběhl nástup nové republiky hladce. Česká posádka vojáků se o vyhlášení samostatného státu dozvěděla 29. října. Důstojníci pochopili, že novému státu je třeba pomoci. „Přes odpor velitele posádky, plukovníka Kirschneka, převzali moc do svých rukou. Mezi sebou domluvili nového velitele, stal se jím setník Nový,“ líčí Smejkal.

Jednotlivé městské správy předaly do jejich rukou přísahu novému státu. „Ještě během listopadu byla takto ovládnuta nejen Česká Lípa, ale také Doksy, Nový Bor, Mimoň nebo Jablonné v Podještědí,“ uzavírá kronikář.