Ubytovna nedaleko bývalé mlékárny v českolipské čtvrti Svárov má od konce ledna nového majitele.
Ubytovna v současné době prochází rekonstrukcí a sociálně slabí lidé, kteří zde žijí, se tak postupně dočkají nových plastových oken i relativně důstojného bydlení. Kromě uvedeného zde totiž přijdou vymalovat všechny místnosti i nebytové prostory. Opravy se dočkají i společné toalety či společná kuchyň, které jsou nyní v katastrofálním stavu. Navíc obyvatelé dostanou k dispozici nové pračky na prádlo a nová povlečení.

Obyvatelé, kteří nemají jinou možnost bydlení, a které v mnoha případech už kvůli jejich dluhům na nájemném nikdo jiný nechce ubytovat, jsou proto spokojení. „Je to tu mnohem lepší než to bylo. Konečně to tu bude trochu normální,“ pokřikovali spokojení obyvatelé po chodbách ubytovny během naší návštěvy a ochotně pózovali před objektivem fotoaparátu.

Především malé děti, které je v ubytovně vidět a slyšet na každém kroku, měly z naší návštěvy radost. Menší radost pak měli dospělí, především proto, že v den naší návštěvy byli v ubytovně přítomní i noví majitelé. Ty mají rádi i dospělí obyvatelé. Ubytovnu totiž opravují. Na jeden den je ale rádi přestávají mít, totiž v den výběru nájemného a ostatních poplatků spojených s bydlením v ubytovně. Tento den nastal právě v době naší návštěvy.

Ubytovna není sociální bydlení

O sociálním bydlení tu totiž nemůže být ani řeč, což neskrývají ani nový majitelé. „Nekupovali jsme ubytovnu a neinvestujeme do ní jako do sociálního zařízení, které by nic nevydělávalo,“ uvedl na rovinu jeden ze spolumajitelů Libor Gabriel. „Přestože se to tu snažíme pro ty lidi vylepšit, neznamená to, že bychom je tu nechali bydlet zdarma. Pouze si uvědomujeme, že když chceme od někoho peníze, musíme mu také něco nabídnout. V našem případě důstojnější bydlení,“ dodal.

Ubytovna není klasickým nájemním bydlením s výpovědní lhůtou a zdlouhavými soudními spory o exekučním vystěhování neplatiče nájemného. Realita je zde mnohem tvrdší. Ubytovna funguje v podstatě jako hotel. Platí se předem za měsíc a kdo nezaplatí, tak měsíc nebydlí.

Ubytovna se společnými toaletami bez možnosti koupání a sprchování i společnou kuchyní sice hotel ani zdaleka nepřipomíná, ale výší poplatků za ubytování by leckterým hotelům konkurovat mohla. Například za dvě malé místnosti, které obývá pětičlenná rodina, zaplatí lidé přibližně sedm tisíc korun měsíčně včetně energií a dalších služeb. Platí se paušální poplatek za místnost a navíc příplatek za každého obyvatele místnosti, který v ní žije. Tyto ceny zůstaly ve stejné výši, jaké byly před příchodem nových majitelů. Novým poplatkem je například platba za možnost užívání společné pračky na prádlo ve výši šedesát korun měsíčně. Ten musí platit každý, což je změna. Do příchodu nových majitelů zde platili třicet korun za každé jednotlivé praní a mnoha lidem se proto paušální platba vyplatí a jsou za ní rádi.

Z důchodu mu nezbude nic

Jsou ale i tací, kteří s poplatkem nesouhlasí. Raději by si neprali vůbec nebo by prali na valše v umyvadle, či za sebe nechali prát prádlo někoho jiného. „Já si neperu vůbec. Když zaplatím poplatek za praní, tak mi z důchodu nic nezbude,“ postěžoval si jeden ze zdejších obyvatel. Jeho penze činí 3300 korun. Nájem pak 3120 a k tomu musí platil dalších 60 za praní. Důvod tak malého důchodu je zřejmý. Už si ani sám nevzpomíná, kdy naposledy pracoval. „Bylo to někdy za komunistů,“ řekl.

Vysvětloval, že mu pere sestra, a proto by on platit nic neměl. Se svým vysvětlením ale neuspěl. „Pere ale vaše prádlo v naší pračce a spotřebuje na to vodu a elektřinu, kterou my musíme zaplatit,“ vysvětlil mu druhý spolumajitel ubytovny Vlastimil Gabriel a šedesátikorunový poplatek mu nekompromisně předepsal.

Zákaz praní na valše

Neobměkčil ho příslib, že si bude prát na valše. „To spotřebujete ještě více vody než v pračce,“ zněl argument majitele. Poplatek za praní je prostě povinný. Navíc podle majitelů donutí zdejší obyvatele udržovat čistotu na chodbách. „Když jsme sem přišli, tak to tu bylo hrozné. Lidi prali prádlo na valše v lavoru přímo na chodbě. Na zemi byly špinavé kaluže a linul se tu nesnesitelný zápach ze zatuchajícího prádla. Šedesát korun za praní není na měsíc tak moc a navíc se zbavíme toho nepořádku. Je to jen pro jejich dobro,“ dodal Libor Gabriel. „Nevyděláme na tom nic. Výše poplatku je nastavená tak, že každý půlrok počítáme s nákupem nové pračky. Jak totiž předpokládám, tak déle zde ani nevydrží.“

Navzdory námitkám většiny obyvatel mu přemrštěná nepřipadá ani platba za ubytování. „Tvrdí nám, že nám platí moc. To ale není pravda. Oni nám neplatí v podstatě nic a bydlení mají zdarma. Většina ze zdejších totiž všechny peníze dostává od státu na sociálních dávkách určených na bydlení. To jsou také peníze, které od nich chceme. Ze svých peněz, které si vydělali, nám nedávají skutečně vůbec nic. Žádné takové totiž vůbec nemají,“ říká Vlastimil Gabriel, druhý z bratrů, který jako novopečený spolumajitel ubytovny nehodlá ze svých požadavků ustoupit.