Kliknutím zvětšíte„René Roubíček nechává sklo žít vlastním životem. On jej něřídí, on se řídí podle něj,“ říká technoložka společnosti Preciosa – Lustry z Kamenického Šenova Lucie Frömmelová s tím, že pracovat s René Roubíčkem pro ně byla obrovská čest. Sama byla u celého procesu výroby skleněné plastiky Ginger Rogers, kterou její firma po několika výstavách slavnostně darovala městu Nový Bor.
„René Roubíček byl jedním z prvních, kdo vyzvedli sklo nad užitný předmět. Pane Roubíčku, změnil jste svět!“ řekla směrem k pětadevadesátiletému mistrovi během slavnostní chvíle vedoucí novoborského sklářského muzea Eliška Vavříčková.
„Já bych se rád ohradil, takových lidí je mezi námi…,“ odpověděl skromně muž, jehož jméno zná většina sklářských nadšenců na širém světě.
MUZEUM JE MALÉ
„Zatím zůstane zde na radnici. O jejím vystavení pro širokou veřejnost jednáme,“ říká mluvčí novoborské radnice Radmila Pokorná s tím, že v místním sklářském muzeu není na rozlehlé dílo místo.
Samotná plastika je zhruba dva a půl metru vysoká, skládá se z šesti delších a čtyř kratších nerezových tyčí, na které jsou navlečeny různobarevné skleněné objekty.
„Vesměs vše je foukané ručně. Mnohdy i s těmi odlitky, které se při výrobě běžně odstraňují. Pan Roubíček to má rád, takříkajíc, jak to odpadne od ruky,“ vysvětluje formu díla Frömmelová.
Plastika vznikla v rámci mezinárodního sklářského sympozia IGS před dvěma lety. Významné setkání sklářů se do Nového Boru vrátí v příštím roce.
„Nebýt Hitlera, šel jsem do Paříže,“ říká René Roubíček. Vyprávění světoznámého výtvarníka René Roubíčka o tom, co jej přivedlo ke sklu.
…Pak mi jeden profesor přinesl přihlášku na Umprum a nadiktoval mi: „Monumentální malba a sklo.“ Já se ho ptal, co s tím sklem budu dělat? On na to řekl: „O to se nestarej, to přijde samo.“
A ono je to tak nějak v tom životě přirozenější, než když něco chceme my sami. Ať si totiž sami o sobě myslíme co chceme, ono to nakonec tak slavné není.
Já ke sklu vlastně nakonec přišel jako slepý k houslím. Kdyby nebylo Hitlera, tak jsem šel malovat do Paříže. Protože kdo měl tenkrát malířské nadání, musel do Paříže, jinak by nebyl slavnej. Víte, to je tak krásná zlomyslnost, jak si to s náma hraje.
SKLENĚNÝ KAMÍNEK
Když jsem se konečně jednou dostal k moři, flákal jsem se tam na pokraji, kde z vody vylézá písek. Tam bByl mezi kamínkama jeden takovej plochej. Vzal jsem ho do ruky a on byl skleněnej. Od té doby mám takovou představu, že byla bouřka, a jak to praštilo do toho pobřeží, hned bylo sklo na světě. To bylo hezké setkání, nikdy na něj nezapomenu…
Sklo je materiál mimořádný, i sama příroda si s tím věděla rady. Ale nakonec je to stejně produkt, se kterým přišla lidská inteligence.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
