Tam se ale vrátit nechce a zvolil proto cestu skrývání se v lesích v okolí Dubé na Českolipsku. Jak on sám říká, tady ho najít nemohou, a pokud by přece jen policisté začali tušit, kde je, tak republika je dost veliká na to, aby se mohl úspěšně trestu vyhýbat. „Celý život jsem byl tramp. V lese žít umím a takových bunkrů jako je ten můj je všude dost,“ říká Míra.

Za dvě krabičky cigaret pak byl ochotný podělit se o celý svůj životní příběh. Do basy už nechce a už vůbec ne teď. Za mřížemi strávil pět let. „Bylo to za komunistů. Fotografoval jsem vojenské letiště a když esenbáci zjistili, že se naše rodina přátelí s mužem z Belgie, šel jsem za mříže za špionáž,“ vypráví.

Zda se mu chce nebo ne, je ale v očích zákona až na tom posledním místě. Rozsudek se čtyřmi měsíci natvrdo mu policisté doručili už v prosinci. „Neplatil jsem alimenty a odsoudili mě za necelé tři tisíce, které dlužím.“

V prosinci ještě neměl důvod se skrývat a policisté ho snadno našli na místě ve Staré Pace, kde se často zdržoval. Nyní je to jinak. Čeká na nástup trestu a policistům se proto vyhýbá.

Přiznal, že mu nejde jen o ty čtyři měsíce v base. „Před tím jsem dostal dvě stě hodin prospěšných prací. Pracoval jsem jinde a tak jsem neměl čas je vykonat. Za každou neodpracovanou hodinu mi přišijou ještě den navíc. Ve vězení tak strávím rok,“ vypráví dále s tím, že i tehdy dostal trest za zanedbání povinné výživy. Přiznal také, že jeho dluh vůči dceři nejsou tři ale víc než sto tisíc. „Ten poslední rozsudek byl ale opravdu jen kvůli třem tisícům,“ připomíná.

Na ulici, lépe řečeno do bunkru v lese se Míra dostal poté, co přišel o práci a neměl na zaplacení nájemného.
„Bydlel jsem s kamarádem. Nebyl to ale klasický byt, ale kancelářské prostory. Z normálního bytu by mě nemohli jen tak vystěhovat, ale z kanceláře to pro ně nebyl problém. Navíc nemám ani peníze na právníka, abych se mohl bránit.“

Tak jako tak by se ale odtamtud dřív nebo později vystěhoval sám. Tam by jej totiž policisté s obsílkou s červeným pruhem snadno našli.
Na ulici se ocitl začátkem prosince loňského roku. Od té doby přespával porůznu. Spal i ve zřícenině hradu. Nyní ale už měsíc bydlí ve vojenském bunkru. Bez oken, bez dveří, bez vody, bez elektřiny, bez tepla a beze světla. Pouze dvě malé neútulné místnůstky s malým okénkem, které mělo původně sloužit jen jako střílna při obraně vlasti.

Jedna místnůstka slouží jako kuchyňka a druhá jako ložnice. V kuchyni má malý hrnec a plecháček, ve kterém si vaří kaávu. Na jediném kusu nábytku, tedy kradené dřevěné stoličce, pak leží jedna koruna. „To jsou mé jediné peníze,“ ukazuje Míra na stoličku s korunou.

Jako kuchař si i přesto dopřává každý den teplé jídlo. Vaří jej v hrnci nad ohněm a na hlad si nestěžuje. Neostýchal se ani prozradit, kde bere ingredience na vaření. „Kradu v obchoďáku. Co jiného mám dělat, když nemám žádné peníze a něco jíst musím.“

Pochlubil se také tím, že při krádeži jídla jej už třikrát chytili. „Pokaždé zavolali policii, ti mi dali tisícovku pokutu a složenku a bylo po všem. Na zaplacení nemám.“

Finanční situaci se pokusil vyřešit i žádostí o dávky v nouzi. „Chtěli po mě občanku. Mám ji ale propadlou, tak jsem si zažádal o novou. Na to jsou ale potřeba fotky a stokoruna jako poplatek. Nemám ani na ty fotky a ani tu stovku a teď nemám ani tu občanku.“

Pracovat by podle svých slov chtěl jako kuchař. V kuchyni strávil celé mládí, když pomáhal rodičům v ozdravovně ROH. Kuchařem se chtěl i vyučit, ale po dvou letech učiliště opustil. „Neměli mě tam už co naučit. Ty mistři toho uměli méně než já.“

V různých kuchyních pak strávil dalších mnoho let. I přesto o sobě tvrdí, že vařit vlastně neumí. „Kdo říká, že umí vařit, tak je pokrytec. Na světě je tolik jídel a tolik různých kuchyní, že naučit se vše není možné. Nikdo neumí vařit. Vaření je umění, kterému se člověk učí celý život,“ vysvětluje svůj postoj.
Svůj život by chtěl urovnat. „Chci jít do práce, chci zaplatit dluhy a začít žít jako normální člověk.“

To ale v bunkru a s policií za zády nejde a i on sám si to podle svých slov uvědomuje.

„Budu se skrývat do konce srpna. To mám narozeniny a chci je oslavit na svobodě. Pak se půjdu sám udat. Na další narozeniny budu venku a začnu normálně žít.“