Pouhé dvě hodiny tvrdé práce na likvidaci přívalu zmrzlého sněhu z minulého týdne mi plně stačily. Vyzkoušel jsem si na vlastní kůži, co znamená být zaměstnán jako pracovník veřejně prospěšných prací, neboli být VPPčkem,

Vybaven teplým oblečením a nově koupeným „sekáčem" z železářství jsem se po osmé ranní potkal s koordinátorkami VPPček na prostranství před českolipským Centrálem. Když jsem jim řekl, že také pomohu, reagovaly trochu překvapeně, ale problém s tím neměly. Společně jsme vyrazili k otočce na vrcholu Dlouhé ulice za mými novými kolegy.

Čtveřice pracovníků už byla na svých místech, naše skupina dnes má za úkol vyčistit dvě ulice v okolí. Začínáme s parkovištěm, kde jsou již desítky centimetrů udusaného, zledovatělého sněhu. „Moc to nejde, ale někdo to udělat musí," říká Honza, devětapadesátiletý chlap jak hora, nejstarší ze skupiny. Nejedná se o jeho pravé jméno, stejně jako ostatní neměl zájem jej uvést do novin. „Zas nemusím mít všechno," podotkl s úsměvem.

Když jsem koukal na jeho „sekáč", tedy násadu, na jejímž konci je připevněná železná deska, zastyděl jsem se, ten můj byl výrazně menší. Na nabídku výměny nástrojů se Honza jen pousmál a zakroutil hlavou.

Než nastoupil na VPP, byl Honza několik let na úřadu práce. Do finanční krize pracoval dlouhá léta v novoborském Crystalexu. Nyní to má, vzhledem ke svému věku a nejspíš také skutečnosti, že je Rom, se sháněním práce těžké. Do důchodu má šest let. „Je to lepší než nic, ale není to na pořád," naráží na omezenou roční dobu, po kterou může pro město na dotovaném místě pracovat.

Kamenolom

Po krátké pauze pokračujeme v kutání ledu. Práce není nepodobná těžbě kamení. Rytmické rány do zmrzlé vody se rychle stávají monotónním doprovodem náročné dřiny.

Po chvíli se domlouvám s další kolegyní, říkejme jí třeba Anička, že si prohodíme práce. Ona bude drolit led mým směšným „sekáčkem" a já si beru její velkou lopatu. Začínám odnášet rozsekaný led tam, kde mimo zimu bývá zelená plocha. Tam už chodcům ani řidičům nebude překážet. „Vám to jde pěkně od ruky," chválí mě Ilona, druhá žena v našem dočasně pětičlenném týmu.

Firma AVE, která má zimní údržbu v České Lípě na starosti, posílila a najala soukromníky disponující těžkou technikou. Traktorbagry a podobné stroje jsou však na některá místa krátké. Mezi zaparkovaným vozidly a v různých zákoutích jsou jejich masivní radlice neohrabané, mohly by něco poškodit.

VPPčka jsou tedy v tuto chvíli asi jedinou silou, která si s těmito místy dokáže poradit.

Někteří kolemjdoucí občané nás povzbuzují. „Je to nedocenitelné a moc je všechny obdivuji," říká procházející dáma, žijící zde na Špičáku. Ale zaznamenávám občas také skoro až opovržlivé pohledy. Přál bych všem škarohlídům, aby si to sami zkusili.

Práce je to opravdu náročná, po dvou hodinách odhazování zmrzlé vody mám dost. Naštěstí přijíždí Petr Švadlenka z technické správy majetku města Česká Lípa a veze na zahřátí pečlivě oslazený horký čaj. „Jednotlivé skupiny objíždím zhruba každé dvě hodiny," říká. Zároveň dodává, že by rád poděkoval paní Bavorové a panu Dziadurovi, pracovníkům Středního odborného učiliště v České Lípě, za průběžnou přípravu horkých nápojů pro pracovníky VPP po celý pracovní den. Je to příjemná pomoc.

Kolem půl jedenácté se s partou loučím. Začínají mě pomalu bolet záda. Cestou k autu se utvrzuji, jak sem rád, že v ulicích nemusím být až do půl čtvrté, kdy skončí i ostatní. Navíc s vidinou dalšího podobného dne.