Ačkoliv název může klamat, jedná se o poutavé vyprávění o první polovině 20. století. „Výstižnými epizodami líčím uvolněný poměr lidí k mocnářství a upřednostnění vlastního státu. Třeba když náhodou došlo k svérázné soutěži hymnických zpěvů při oficiálním setkání eráru s občany,“ vybírá jednu kapitolu z lidových dějin právě vznikajícího Československa textilní chemik, který se v Liberci trvale usadil v roce 1956.

Ve jménu knihy je Humpolec. Jaký k němu máte vztah?
Pocházím ze soukenické rodiny, která žila v Humpolci, a právě její osudy jsou stručnou nosnou kostrou knihy. V dodatku knihy jsou pak i vzpomínky na zajímavé až výstřední Humpoláky, které jsem znal osobně. Z těch nejznámějších bych jmenoval překladatele a básníka Jana Zábranu či Ivana Jirouse známého jako Magor. A nakonec ten záhadný Hliník! Vím o něm víc, než je běžně známo.

Ovlivnilo vaši životní cestu prostředí, ze kterého jste pocházel?
Ano, po gymnáziu v Humpolci jsem vystudoval chemické inženýrství se specializací na textilní chemii. Věděl jsem, do čeho jdu, měl jsem za sebou letní praxe v barevnách a úpravnách, co v SUKNU v Humpolci byly. Ten národní podnik schramstl velké továrny i živnosti drobných „soukeníčků“, jako byl můj otec. Ten se stal jeho zaměstnancem, bohužel jako bývalý národní socialista byl z kádrových důvodů úplně „upozaděn“.

Poznamenal vás pozdější komunistický režim?
Měl jsem štěstí na první léta praxe a v roce 1960 jsem se stal odborným asistentem Katedry textilní chemie na tehdejší VŠST v Liberci. Prověrková komise mi ale v roce 1970 z důvodu podpisu manifestu 2000 slov doslova stopla kariéru a „kandidaturu“ (dnešní doktorát, pozn. redakce). Zkoušky propadly, experimenty zastaraly, tehdy běžný osud četných normalizačních vyvrženců. Jen díky množství publikovaných prací jsem byl „trochu pokoutně“ přijat do Výzkumného ústavu v Liberci, dřel jsem pak teoreticky i ve volnu, publikoval, takže po roce 1989 jsem měl čím dokončit svou akademickou cestu. Většina takovou možnost neměla. V roce 1990 jsem se vrátil na dnešní Technickou univerzitu a brzo se habilitoval a později docílil profesury. Ovšem žádná sláva! Dvacet let zdržení bylo znát byl jsem v důchodovém věku. Jen díky své vitalitě jsem mohl pokračovat s vedením diplomových a doktorských prací a ve výzkumných projektech.

Jak jste si našel cestu k literatuře?
Od mládí jsem měl přímo nutkání poznamenávat si zajímavé události, podařené historky, zejména veselé, ale i komentáře k velkým dějinným událostem na papíry, co zrovna byly po ruce s cílem uchovat tu siláž k zpracování, až bude čas. A ten nadešel v důchodu. To už jsem si dopřál dva literární kurzy a nasbíral odvahu na literární dílo větší formy. Mám rozpracované dva romány z asistentských i pozdějších dob. Nejsou to žádné tragédie, naopak, to říkám předem, neboť už jednám o vydání. Ale vzpomínky na mládí v mém rodišti, a tím i na život předků se stále víc hlásily o uplatnění. Měl jsem nasbíráno spoustu podkladů a nápadů.

A tak vzniklo Vzpomínání na Humpolec, vlast a Evropu kolem?
Začal jsem vzpomínkami na mládí, ale při pohroužení do rodinných dokumentů, zejména zápisků mého otce, mi bylo jasné, že je zde něco mnohem cennějšího, co má spoustu důležitých souvislostí pro jakési praktické a jednoduché stručné dějiny naší země v první polovině minulého století ukázané na životě jedné běžné (nejdříve dělnické, pak živnostnické a málem podnikatelské) rodiny.

Můžete popsat formu, jakou jste knihu zpracoval?
Upřednostnil jsem předky a jejich životaběh a snažil se to doplňovat stručnými informacemi o době, ve které zrovna žili. Na vhodných místech čtenář nalezne krátké historické, zeměpisné, politické informace či doprovodné komentáře. Jednotlivé příhody jsem zpracovával se záměrem, aby názorně a poutavě dokreslovaly danou dobu.

Jak dlouho jste na knize pracoval?
Pět dlouhých, ale krásných let. Samozřejmě jsem neseděl u počítače nepřetržitě. A sbírání doplňujícího materiálu, studium a upřesňování informací zabraly hodně času.

Humpolec může u mnoha lidí vzbuzovat dojem, že se jedná o regionální literaturu, přitom tomu tak není. Setkal jste se s nějakými problémy ohledně názvu?
Zdánlivá podružnost jako zasazení jména města v titulu na první místo má bohužel téměř „odpudivé“ účinky, ať už u čtenářů či knihkupců. Navozuje výlučnost regionálních vzpomínek, které jsou někdy suchopárem pro jiné. Já jsem ale obrazy doby přece dělal pro všechny Čechy, dokonce i Slováky. O všechny tam jde. A ten Humpolec měl být šikovně opsán jako obdoba nějakého Drdova „městečka na dlani“, které navozuje představu českého malého města. Humpolec by přece měl i přitahovat, proč by se tam jinak odstěhoval Hliník?

Jak to řešíte?
Vysvětluji a rozesílám knihkupcům upoutávací záložky do knih na pultech či do výloh vybraných knihkupectví. Je to pracné a zdlouhavé.

Můžete, prosím, knihu stručně představit? Na co se může čtenář těšit?
Vedle letmého sledování dějinného pozadí kniha mapuje první polovinu dvacátého století autentickými prožitky rodiny, zejména dětí hned na začátku. Velmi barvitý byl jejich pobyt v západním Rakousku, kde můj pozdější dědeček získal dobré místo tkalce specialisty. Živě je vylíčen převrat 1918 v konkrétním městě a co tomu předcházelo. Se sokolskými dobrovolníky jsme pak vtaženi do první války, kterou musí mladičká ČSR v roce 1919 svést s Maďarskem o jižní a východní hranice Slovenska a předmostí Bratislavy. Vedle snahy mladých vypracovat se z chudého mládí do živnostenského stavu sledujeme i problémy první republiky a její zánik v roce 1938, a pak život za německého protektorátu. Čtenáře zaujmou i zajímavé detaily z roku 1945 o Rudé a rumunské armádě a pak o politických konfliktech a nastupující diktatuře, například o vynuceném odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947, likvidaci živnostníků v roce 1948, kádrování a drastickou měnovou reformu v padesátých letech.

V čem si myslíte, že je vaše kniha unikátní?
Především v autenticitě většiny výpovědí. Navíc kniha přináší dost národně historických témat, která představují příhodné čtení, a snad i novo-historické příspěvky k stoletému jubileu. Ale obsahuje řadu zábavných epizod, které odlehčují místy naučný ráz knihy.

Jaká se vám dostává zpětná vazba a ohlasy na knihu?
Několik pražských seriózních redaktorů mi styl i pojetí knihy pochválilo. Obdobně i pracovníci v oboru novodobé historie. Od čtenářů zatím přichází jen chvála, námitka dosud žádná.