„Já už nemůžu, bolí mě nohy," skuhrá asi desetiletý chlapec, zatímco se noha nohu mine šplhá po vysokých kamenech. „No a teď si představ, že tudy chodili rytíři a měli na sobě těžké brnění," utěšuje jej maminka.

Více než tisícovka turistů si tuto sobotu nenechala ujít návštěvu Státního hradu Bezděz. Očividně je při tom zmáhalo parné letní počasí. Chuť být u toho, když královské sídlo z roku 1264 slaví jubileum, 750 let od svého založení Přemyslem Otakarem II., byla ale silnější. „Za ten pohled to fakt stojí," říkali jsme si i my, když nám nádvoří hradu nabídlo první výhled do Máchova kraje.

Bylo pravé poledne a před pódiem se právě začaly usazovat desítky návštěvníků. Všichni netrpělivě očekávali příchod krále „železného a zlatého". „Jak jistě víte, tak náš král je na cestách pro blaho naší země. Pánové, co říkáte, to bude mít velkou práci ten, co hrad bude dobývat," promlouvali mezitím do hlediště členové skupiny Historica, kteří divákům přinesli příběh o založení Bezdězu.

Závěr měl symbolický zakládací listina byla nahlas přečtena a podpisem stvrzena. Po návštěvě v dobách historických se bavily hlavně děti vystoupením Divadelního souboru Hnedle Vedle. A kdo vydržel, na řadu přišli i zpěváci Tomáš Savka, Markéta Procházková, s muzikálovými melodiemi Petr Tengler a kapela Mandragora.

Nebývalým ruchem ožily ale i další části hradu. Pochvalné mlaskání se ozývalo od stánků s občerstvením u hlavní brány, jinde zase výskot spokojených dětí, kterým rodiče dovolili nechat si pomalovat obličej. Možná „nejveseleji" bylo ale na hradní věži. Po tom, co turisté vystoupali až na její vrchol a možná si oddechli, že výš už to nejde, a to nejhorší tak mají za sebou, čekalo je překvapení v podobě létajícího hmyzu.

Bzz bzz z Bezzzdězzzu. Na věži nestraší, ale rojí se tam hmyzKastelán Státního hradu Bezděz Jan Juřička říká, že někdy se při pohledu z větší dálky může zdát, že na věži hoří. Turisté, kteří ji o víkendu navštívili, o tom mohou doma vyprávět všelijak. Nájezdy mračen nepříjemného okřídleného hmyzu, před kterými si někteří chránili i obličej, si totiž pamatuje rozhodně každý.
„Upozorňujeme návštěvníky, že na věži se rojí mravenci," píše se na informační cedulce, kterou vidíme i my po cestě nahoru. Spíše než strach nám sdělení navozuje mírný úsměv na rtech. Mravenci a na věži? Co by tam dělali? „My jsme tam kvůli malému ani nemohli být," reagoval ihned jeden z turistů okolo nás. Jeho slova, která jsme vzali na lehkou váhu, se ale brzy proměnila ve skutečnost. Byli zrzaví, černí, malí, velcí a navíc jich byly opravdu mraky.
Řeč je o okřídlených mravencích, kteří v houfech jako zběsilí křižovali vršek věže. Lidé se jim bránili komickým máváním rukama okolo sebe a ode dveří občas zaznívalo zoufalé „tak už pojď." Zvířecí obyvatele zato jen tak někdo nevyžene. „Máme je každý rok, střídají se tu nejrůznější druhy. K nejvyššímu bodu je vynáší teplý vzduch. Nemůžeme s nimi nic dělat, protože jsou chránění," vysvětluje kastelán a dodává, že v minulých letech se na věži dokonce objevovaly i roje slunéček sedmitečných.

Adéla Vachtová