Narodil jste se v Mimoni v dubnu roku 1938. To je letopočet, při jehož vyslovení ještě dnes poněkud zamrazí. A zvláště zde, v někdejším pohraničí…
Jsem ještě prvorepublikový, i když to bylo jen na pár měsíců, a jsem na to pyšný. Byli jsme národnostně smíšená rodina, máma Němka, táta Čech. A vždycky jsem byl levicový, ostatně tak to bylo i v naší rodině. Dost věcí si pamatuji, i z raného dětství, už od let 1942-43. A pak konec války, poslední velký nálet na Mimoň – zrovna jsme byli na pohřbu dědečka. Pak tu bylo stanné právo, Němci museli být označeni páskami na rukávech. Těch pásek byly tři druhy: bílou pásku s razítkem „P“ měli Němci, kteří byli v Mimoni ponecháni, aby pracovali v místních továrnách, červené pásky dostali antifašisté, na ně se stanné právo nevztahovalo, a ti ostatní, jež zpravidla čekalo vysídlení, měli pásky nažloutlé.

V Mimoni tehdy v těch prvních týdnech po válce nebyly Revoluční gardy, kterým se leckdy přezdívalo „rabovací gardy“, ale Národní stráž. Ale i tak se tu staly některé věci, na které se pochmurně vzpomíná. Tady je jeden takový příběh: Jistá stará paní, Němka, vyšla doma na dvůr a najednou tam na zemi uviděla ležet pistoli. Strašně se lekla a začala volat „Hilfe!“ ( „Pomoc!“). Na to volání tam přiběhl mladý chlapec ze sousedství, bylo mu tak sedmnáct let. Když viděl, co se stalo, nabídl se, že tu pistoli odnese a hodí ji do řeky. Rozruch ale slyšeli i příslušníci Národní stráže a vběhli na dvůr. Když uviděli hocha a zbraň, jeden z nich bez váhání chlapce na místě zastřelil. Ten příběh má zvláštní pointu: člověk, který mladíka zastřelil, sám pocházel z národnostně smíšené rodiny…

Nejlepším důkazem toho, že historie není nikdy černobílá, je obsah výpravné publikace Zaniklé obce kolem Ralska, kterou v roce 2014 vydalo město Ralsko. Jak se stalo, že Osvald Hons z Mimoně napsal a sestavil takové přesvědčivé dílo?
Zmínil jsem to vlastně už v úvodu té knihy. Stalo se to před 15 lety, dokonce to mohu říci na den přesně – 20. října roku 2004. Tehdejší starosta Mimoně měl v místní knihovně přednášku a já jsem tam přinesl na ukázku některé staré fotografie a pohlednice. Lidé si je prohlíželi a najednou paní Suskeová, která pocházela z nyní již zaniklého Kracmanova, se nad jedním obrázkem zarazila, ukázala na miminko v náručí jedné ženy a vykřikla: „Vždyť jsem to já!“. V tu chvíli mě napadlo, že bych mohl sepsat vzpomínky místních starousedlíků a zachovat tak pro budoucí generace historii zmizelého světa, pohlceného vojenským prostorem. Hned na místě jsem se domluvil s pamětníky, že mi dodají příslušné materiály. A tak to všechno začalo.

A to jste měl předtím nějakou zkušenost s literární tvorbou a s publikační činností? Jaká byla vlastně vaše profese?
Ale kdepak! Prostě jsem jako důchodce měl dost volného času a napadlo mě, že bych jej mohl nějak smysluplně využít. Ostatně nebyla to jediná publikace, kterou jsem v uplynulých letech napsal o místní historii, zrovna nedávno vyšly vzpomínky německých pamětníků pod názvem Vzpomínky z válečných a poválečných Sudet. A s tou profesí to je jako s celým příběhem 20. století. Když jsem se vrátil z vojny, táta, který dělal ředitele jednoho z místních podniků v Mimoni, mě z fabriky prostě vyhodil. On byl strašně zásadový, nechtěl, aby lidé říkali, že tam má protekčního synka. Věnoval jsem se pak sklářství, působil jsem ve sklářském výzkumném ústavu. Za největší úspěch považuji to, že se podařilo přijít na možnost výroby skla, které by bylo tvrdší než korund a dalo by se tudíž používat k broušení. Jenže pak přišel rok 1968 a srpnová okupace Československa…

Co se stalo?
Můj nadřízený posléze zmizel i s příslušným výrobním postupem v zahraničí a mě čekalo vyloučení ze strany. Stal se ze mne „pravicový element“ a „nepřítel pracujícího lidu“. Srpnový vstup vojsk Varšavské smlouvy odsoudil i můj otec, kterého pak následné peripetie stály zdraví, ale odešel se vztyčenou hlavou. Poté jsem prošel v různých dělnických profesích kus republiky, až jsem skončil „na uranu“, konkrétně jako horník na Dole Hamr. Dělal jsem tam mašinkáře, pumpaře, jeřábníka, nakonec tam mě, „nepřítele lidu“, nechali udělat střelecké zkoušky. Pracoval jsem na čelbě, než jsem odešel do invalidního důchodu. Musím říci, že nikdy v životě jsem nepotkal tak férové a nezištné lidi, jako na té šachtě. Však se také dosud pravidelně scházíme.

Kniha Zaniklé obce kolem Ralska vyšla před pěti lety, na internetu lze stále dohledat ohlasy na její vydání a příslušné recenze. Ovšem nikdy u takových informací nechybí upozornění „Rozebráno“ či „Vyprodáno“. Po knize se prostě doslova zaprášilo, což mimo jiné svědčí i o tom, jak zpracování takového tématu zde chybělo. Co teď?
Materiál na knihu jsem dával dohromady dlouhých devět let, průběžně ovšem vycházely jednotlivé kapitoly ve zpravodaji našeho místního historického sdružení. Něco mi přinesli bývalí obyvatelé zaniklých obcí, nemálo materiálu jsem musel vyhledat a sehnat sám. Řadu lidí, kteří byli z prostoru Ralska přesídleni do Mimoně, jsem znal, některé i jako spolužáky ze školy. I po vydání knihy se na mne nepřestávali místní obracet a tak se ukázalo, že některé věci by tam ještě bylo zapotřebí doplnit. Zde je třeba jeden příklad: jistý pamětník za mnou přišel s příběhem z Ploužnice – vyprávěl mi, jak tam jeden z místních Němců poskytl přízemí svého domu pro českou školu a sám se odstěhoval do patra, aby škole uvolnil prostory. Což určitě stojí za pozornost. V knize také například chybí zmínka o objevu unikátních fresek z přelomu 13. a 14. století v kostele svatého Havla v Kuřívodech, protože tato informace se dostala na veřejnost až po dokončení knihy. Publikaci bych chtěl doplnit i o další historické mapy. O dotisku knihy, doplněném o příslušné dodatky, jsem už jednal s představiteli města Ralska. Tak nezbývá, než doufat, že pokud vše dobře dopadne, by ten dotisk mohl vyjít už v příštím roce.

S názvem Sudety mají dodnes někteří lidé v Čechách problém…
Ano, ačkoli se tento geografický termín objevuje už v díle Klaudia Ptolemaia před téměř dvěma tisíci let. Ostatně třeba Poláci tak dodnes oficiálně označují horstvo od Krkonoš po Moravskou bránu. Ve 20. století ovšem u nás někteří zneužili ten výraz pro své politické cíle a jiní pak kvůli tomu to slovo zatratili. Ale já jsem prostě Sudeťák – a jsem na to hrdý!