Mohutná, čtyřpatrová stavba byla na svou dobu pojata velmi moderně a z architektonického pohledu originálně řešeným interiérem i exteriérem. A měla sloužit celá jen pro potřeby pobočky.

„Byla to ve všech ohledech velkorysá stavba. Bankovnictví bylo v té době na vzestupu, ale zároveň ještě nebylo tolik bank a pobočka Státní banky československé byla jen v Novém Boru, takže Česká spořitelna spravovala účty a vklady většiny fyzických osob i drobných podnikatelů. Proto ta velkorysost a nadstandard,“ vzpomínala na 90. léta Stanislava Silná, současná místostarostka Nového Boru, která v době otevření spořitelny tam pracovala jako náměstkyně ředitele pobočky. Do otevření nové budovy sídlila spořitelna ve vile na Děčínské ulici, která byla pro rostoucí okresní město nedostatečná. Spořitelna měla velké nároky na přepážky, na kanceláře a na další prostory. Na začátku 90. let navíc nikdo netušil, a ani nemohl, k jakému rozvoji počítačové techniky, internetu a digitalizace později dojde.

Zajímavost budovy

Speciální zajímavostí budovy, o které se ale žádné podrobné informace z logických důvodů nepodávají, je výjimečně velký trezorový prostor. Jak již dříve Deník zjistil, jde o jednoznačně největší bankovní trezor na Českolipsku a s velkou pravděpodobností i o největší trezor mezi všemi okresními bankovními pobočkami v Česku.

„Je tak velký a tak zabezpečený, že by ho bez problémů pojistila jakákoliv londýnská pojišťovna,“ zmínila k trezoru Stanislava Silná.

Celkové investice do stavby se pohybovaly v řádu desítek milionů korun. Budova navíc disponovala velmi kvalitními technologiemi, které se využívají dodnes. „Součástí objektu je i unikátní komorový trezor, včetně trezorových schránek,“ sdělil Lukáš Kropík z Tiskového centra České spořitelny.

Jak potvrdil, od roku 2004 je Česká spořitelna v této budově v nájmu a obývá její přízemí. Zbytek prostor je v nájmu jiných firem. Mimo jiné se zde nachází i fitness centrum, kanceláře, lékařské ordinace či zdravotní pojišťovna.

„I přes to, že zájem klientů o fyzickou návštěvu poboček dlouhodobě klesá, patří tato pobočka mezi klíčové v této oblasti,“ uvedl Lukáš Kropík. Kromě možnosti schůzky s bankéři pobočka disponuje pokladnou a samoobslužnou zónou, kde je umístěn bankomat pro vklady a výběry. Podle Kropíka je jeho dostupnost v režimu 24/7 a je patří mezi nejvyužívanější bankomat v širokém okolí. „Prostor pobočky neslouží jen pro poskytování bankovních služeb. Postupně se stává i místem pro setkávání širší veřejnosti,“ řekl Kropík s tím, že například zde nedávno proběhl program pro rodiny s dětmi dlabání dýní a v adventním období se chystá zdobení vánočních perníčků. Pobočka se také zapojuje do projektu Abeceda peněz, který přispívá k finanční gramotnosti na základních školách.

Šest let v prvním patře provozuje největší českolipské fitness centrum Radek Procházka a netají se názorem, že jim bývalé bankovní prostory vyhovují: „Myslím, že se i díky sportu tady ty prostory pozvedly, fungujeme tu bez problémů, dokonce i v přátelské atmosféře,“ sdělil Procházka.

Projekt budovy České spořitelny v České Lípě zpracoval architekt Jiří Kňákal společně s architekty Zdeňkem Šťastným a Lubošem Kotišem, statikem stavby byl ing. Jiří Otčenášek.

Architekt Jiří Kňákal: Spořitelna byla poplatná době, kdy vznikala

Již pětadvacátý rok dominuje rušné Hrnčířské ulici v České Lípě čtyřpatrová budova České spořitelny. Nejspíš je největší veřejnou budovou postavenou na Českolipsku po Sametové revoluci. Stavbu s řadou zajímavých prvků projektoval na samém počátku 90. let s kolegy architekty Zdeňkem Šťastným a Lubošem Kotišem architekt Jiří Kňákal.

Architekt Jiří Kňákal z Okrouhlé je jedním z autorů budovy České Spořitelny v Hrnčířské ulici.

Architekt Jiří Kňákal, Foto: Deník / Petr Pokorný

Vybavíte si okolnosti, které předcházely stavbě spořitelny?
Záměr postavit v České Lípě větší pobočku sahá ještě do doby před rokem 1989. Představitelé banky hledali nějaké místo a první varianta byla postavit ji v proluce vedle Unionky. Místo ale mělo více hendikepů, jednak bylo už tehdy v památkové zóně a proluka byla v 80. letech znehodnocená tím, že v posledním domku povolil tehdejší vedoucí stavebního odboru vytvořit okno, tím krokem zabránil zastavění proluky, paradoxně kvůli oknu tam nikdo nic nepostaví, leda že by vykoupil ten řadový dům.

Po revoluci se situaci pro stavbu změnila?
Banky zjistily že se mění jejich společenská funkce, a tak spořitelna zjistila, že u Unionky by to pro nový bankovní dům dle jejich představ bylo stejně malé. Nakonec vybrali pozemek na místě vybourané dnešní Hrnčířské ulice.

Dostali jste od bankéřů přesné zadání?
Na počátku 90. let jsme všichni, my projektanti byli v euforii a „jako utržení ze řetězu“, přitom jak by měla vypadat banka, jsme věděli jen z amerických filmů. Podobně manažeři banky, kterým narostla křídla. Bylo to ještě před digitalizací, která nám rázem změnila životy.

Co konkrétně po vás chtěli?
Požadovali pro novou budovu spořitelny až 36 přepážek, kde si lidé budou moci vyřizovat své spoření, půjčky a podobně. Také chtěli dvě pokladny v přízemí a v patře. Podmínkou byl také obrovský trezor v suterénu. Plánovali, že českolipská pobočka bude mít významnější pozici v jejich struktuře. A měli představu, že do této banky deponují například spousty uměleckých děl, která nashromáždili za desítky let své historie, proto musel být ten trezor tak veliký. Velké oči měli také v případě osobních schránek. Asi mysleli, že během krátké doby budeme všichni bohatí a na úrovni.

Jak jste si s tím poradili?
Vymyslel se další trezor, jak je také ve filmech. Úplně přesné číslo si nepamatuji, ale spořitelna tehdy řekla, že tam chce 8 nebo 10 tisíc těchto schránek. Byly to naivní představy a nápady. Nastal opačný trend. Ještě než se budova dostavěla, tak už zjistili, že je to nereálné a prostor na schránky jsme zredukovali na třetinu. Další, co manažeři chtěli, což už je dnes také historie, tehdy ještě nebyly bankomaty, tak tam měl být noční trezor. Budova banky byla i tehdy na celostátní poměry veliká.

Stavba probíhala rychle?
Zprvu ano, peníze nebyly problém, ale když byl dům rozestavěný, tak ty úředníci v Praze najednou zjistili, že bude luxusnější než mají v Praze, a tak aniž by se nás ptali, tak v rámci hrubé stavby nechali budovu snížit o jedno patro, respektive nechali udělat střechu nad třetím patrem. A to jsem pak zažil poprvé a naposledy v životě, že se stavební úřad zachoval jako hrdina a řekl, že jde o černou stavbu, a že s ní nesouhlasí. Začala jednání a hrozila velká pokuta, kterou budou muset konkrétní lidé uhradit, tak vzali své rozhodnutí zpět s tím, že se banka dostaví podle původního projektu včetně 4. patra. Bohužel mezi tím, než se odehrál ten rozhodovací proces, což trvalo minimálně jeden a půl roku, tak do hrubé stavby teklo, všechny konstrukce nasály vodu a dalších deset let spořitelna bojovala s tím, že někde vytékala voda.

A pokud jde o riziko spodních vod v místě stavby, jak jste se s ním snažili vyrovnat?
Lokalita u Ploučnice riziko skutečně představovala. Především tím, že banka vyžadovala podsklepení mimo jiné pro umístění trezorového prostoru a dalšího technického zázemí. Sklepy se tedy musely „utopit“ ve vysoké hladině spodní vody, od které je odděluje betonová deska tlustá asi metr a půl a dokonale utěsněná. Kolem budovy jsou navíc čtyři studny, kde se voda permanentně odčerpává, aby se hladina spodní vody snížila. Vzhledem k tomu, že budova už téměř 25 let funguje a k žádným významným poruchám tohoto složitého řešení nedošlo, tak se to snad podařilo.

Veřejnost překvapil prostor haly s ostrůvkem zeleně…
Platilo, že tak rozlehlá banka musí být přehledná, aby tam klient nezabloudil. A zároveň, kdyby tam vtrhli lupiči, tak aby neměli celou halu pod kontrolou.

Jiří Kňákal
• Na podobě budovy České spořitelny v České Lípě pracoval společně s architekty Zdeňkem Šťastným a Lubošem Kotišem, statikem stavby byl Jiří Otčenášek.
• Žije v Okrouhlé u Nového Boru. Je také autorem bytového domu uvnitř sídliště Lada či oceňovaného parčíku mezi hřbitovem a budovou učiliště v České Lípě.
• Společně se Zdeňkem Šťastným vymysleli podobu divadla Činoherního studia v Ústí nad Labem či podobu kampusu Univerzity J. E. Purkyně taktéž v Ústí.