Památky jsou pamětí lidí a krajiny, říká šéf památkářů Libereckého kraje Krčmář

Kdy jste se začal zajímat o historii a památky?
Již na základní škole. Mým nejoblíbenější předmětem byl dějepis, nakonec jsem z něj i maturoval. Dějiny a historie mě provázely i na všech studiích na vysokých školách. Díky rodičům jsem měl možnost hodně cestovat po Evropě i mimo ni. A člověk každou zemi, kterou navštíví, poznává i přes její historii, památkový fond.

Dá se říci, ve které zemi se starají o památky nejlépe?
To je složitá otázka. Když se řekne památková péče, představí si každý jednu péči jako celek. Ale památkové péče jsou v různých zemích různé s různým přístupem. Třeba Itálie se o své početné památky chová s až obrovsky pedantním způsobem, což my si ani nedokážeme představit. Zachraňují kdejakou fasádu, tráví nad tím obrovské spousty času. Podobné to je třeba ve Francii, tam ale jen u vybraného segmentu. Jiná památková péče je v Anglii, kde není tak navázaná na stát, ale spíše na neziskový sektor, tedy společnost jako takovou. Mimo Evropu provozují zajímavou památkovou péči na Šrí Lance, zase úplně jinou v Číně. Tady ty památky vlastně znovu staví. Takže dochází k situacím, kdy vám říkají, že stojíte v budově ze 16. století, ale vy vidíte, že to tak není, že jde o novou stavbu vystavěnou ale přesně v duchu té doby. Podobně je tomu ale jinde, například ve Skandinávii staví repliky dávných dřevěných staveb tak, aby byly co nejvěrnější.

Velikonoce tvůrčí i zábavné. Takové jsou až do neděle svátky jara v Babylonu

Zájem o dějepis a cestování byly tedy největšími impulzy proto, abyste se zabýval památkovou péčí?
S tátou jsem hodně chodil po památkách i u nás, opakovaně do Národní galerie, Národního muzea. Celý tenhle zájem pak vyvrcholil studiem na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, kam jsem nastoupil na obor s velmi zvláštním názvem kulturně historická regionalistika. Pod tím si asi čtenář těžko něco představí, že? Tenhle obor směřuje absolventy do památkové péče nebo archivnictví. Ještě při studiu jsem nastoupil do Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem. Část pedagogů tam totiž byla zaměstnána, vzpomenout musím na pány profesory Turčana, který byl i mým prvním nadřízeným, a pana doktora Honyse, který dodnes v ústeckém ústavu působí. Takže jsem ze studií plynule do ústavu přešel. Mluvíme o době, kdy ještě neexistovalo sídlo památkového ústavu v Liberci. Ale i když jsem nastoupil v Ústí, už tehdy jsem se staral o území, které se z drtivé části rozkládalo v Libereckém kraji. Když pak vzniklo pracoviště ústavu v Liberci, přirozeně jsem přešel sem.

Kdy jste do ústavu nastoupil?
Příští rok si připomenu dvě kulatá výročí. Bude to dvacet let od nástupu do ústavu a deset let od usednutí do křesla ředitele pro Liberecký kraj. Letí to. Ale máme i délesloužící kolegy. Pro zajímavost, třeba kolega Tomáš Kesner je, ač se stará léta pořád jen o Semilsko a okolí, již na třetím územním pracovišti. Začínal pod vedením Pardubice, po reformě krajů spadlo jeho území pod Ústí nad Labem a po vzniku Libereckého pracoviště byl převeden sem.

Zdroj: DeníkCo jste měl na starosti na svém prvním pracovním místě?
Začal jsem jako specialista na restaurování, tedy obnovu uměleckořemeslných záležitostí. To lidi vnímají nejvíce v souvislosti se sochami nebo památníky a kříži v krajině. Já jsem se ale hodně zakousl do věci do té doby hodně opomíjené, a to byly vitráže. Tady v Libereckém kraji nemáme moc středověkých vitráží, zato hodně těch, které vznikly na konci 19. a začátku 20. století. Do doby, než jsem nastoupil, prostě nebyly vitráže pro moje starší kolegy zajímavé. Ale zejména v Jablonci, v někdejších exportních domech, jsou nádherné vitráže pocházející nejen z našeho okolí, třeba Českolipska nebo Novoborska, ale i z Mnichova nebo Innsbrucku. Když jsem se o ně začal zajímat, zjistil jsem, že spousta z nich je v žalostném stavu. Podařilo se mi přesvědčovat ze začátku hlavně církve, aby vitráže nechaly renovovat. Navedl jsem je na dotace a spousty těchto krásných oken se podařilo zachránit. Teď zrovna mám na stole žádost o dotaci na restaurování vitráží kostela v Pavlovicích na Českolipsku. Ty jsou velice zajímavé, protože ve své době, tedy na konci 1. světové války, je platili místní obyvatelé a jde vlastně o vzpomínky na jejich blízké, kteří ve válce padli.

FOTO: Hody, hody, doprovody. Košíkář z Liberecka plete pomlázky už řadu let

Kde je podle vás nejkrásnější vitráž v Libereckém kraji?
Nechci nikoho urazit, ale já osobně miluji vitráže v libereckém kostele svatého Antonína. Jsou zajímavé tím, že jsou v nich realizované obličeje význačné rodiny Liebigů. Třeba andílci mají obličeje Liebigových dětí. To jsou úžasné detaily, o kterých málokdo ví.

Asi se nedá zachránit každá památka…
Myslím, že se nám daří památky zachovat. Nějaké ztráty ale samozřejmě jsou. Mnohdy třeba lehne nějaká stará roubenka popelem, prostě přijde oheň a je pryč. Teď aktuálně řešíme stav jednoho takového objektu, který nedávno vyhořel v Železném Brodě. I vyhořelé objekty se ale dají zachránit, i když to je problematické. Ono celkově staré dřevěné objekty trpí časem, zvlášť v případě, kdy se o ně majitel řádně nestaral a stavení je plné dřevokazného hmyzu a hub.

Jak se vám líbí zrekonstruovaný Kittelův dům v Krásné na Pěnčínsku?
Pamatuji se na ten havarijní stav. K zásahu došlo opravdu za minutu dvanáct, vlastně se stálo na hranici mezi nákladnou rekonstrukcí a demolicí. Celé to území je tam úžasné, kombinace velkého roubeného domu s církevním areálem je doslova magické. Kittelovu domu paradoxně pomohlo to, co jinde haníme. A to nedostatek peněz a tím pádem rozprostření rekonstrukce do mnoha let. Šlo se postupně, vše se dělalo ručně, odborně. Beze spěchu, který přinesla až v poslední fázi získaná dotace.

Prohlédněte si Kittelův dům:

Jsou podle vás v Libereckém kraji památky, které nejsou tak známé, ale člověk by je měl vidět?
Určitě. Dnes se turisté dělí na takové dva hlavní proudy. Jedni jsou ti, kteří jdou po těch řekněme tradičních místech, tedy hradech a zámcích. Druzí zase ti, kteří podlehli možná až módnímu zájmu o industriální památky. Jsou krásné památky, které stojí trochu stranou zájmu a rozhodně si to nezaslouží. Napadá mě úžasné Jizerskohorské muzeum v Bílém Potoce. To ostatně v loňském roce získalo cenu Národního památkového ústavu. Jde o krásný příklad toho, jak malá skupinka nadšenců dokáže zachránit zajímavý objekt, a ještě mu vdechnout nový život. Vzhledem k historickému významu je trochu před zájmem veřejnosti zastrčený poutní areál v Horní Polici, který stále prochází rekonstrukcí, to hlavní je ale už hotové. Podle mého názoru se jedná o památku minimálně středoevropského významu, o které lidi strašně málo ví. Je to úžasný areál v nádherné přírodě. Památky jsou paměť lidí a krajiny. Na to by se nemělo zapomínat.

Mezi lidmi kolují doslova zkazky o problémech majitelů památek s památkáři. Děje se to?
Tyhle pohádky jsou jedno velké klišé. Teď si dovolím trochu rýpnout. To je klišé, které živí média. Devadesát devět procent jednání mezi ústavem a majiteli směřuje vždy k dohodě. Ty negativní věci spočívají v tom, že si někdo koupí chráněný objekt a neudělá jednu zásadní věc. Před rekonstrukcí, ještě lépe před samotnou koupí, by měly první kroky směřovat za památkáři. Od nás se dozví, co je v objektu reálné. S drtivou většinou takových majitelů se dohodneme. Pak je tady ale ta menší skupina, která dům koupí, nechá si zpracovat projekt a přijde za námi až pak. A my mu třeba řekneme, že takhle to nejde. Pak u toho mohou být emoce, protože projekt stojí nějaké peníze. Ale tohle všechno bychom si odpustili, kdyby majitel přišel nejprve za památkáři.

Zoologická zahrada je plná mláďat. Letos už jich přišlo na svět skoro čtyřicet

Rekonstruuje se teď v Libereckém kraji nějaká významná památkově chráněná budova?
Významná je jistě rekonstrukce objektů Libereckých tiskáren. Jde o kombinaci záchrany chráněných domů, mladších věžáků a výstavby dalšího objektu. Významnou obnovou je záchrana zámku Vartenberk ve Stráži pod Ralskem. Ona už několik let trvá, a ještě trvat bude. Jde o objekt, který také zná hodně málo lidí, dílem i proto, že není zpřístupněn. Když se člověk začte do jeho historie, která sahá hluboko do středověku, zjistí, že jde o jeden z nejvýznamnějších šlechtických areálů v našem regionu. V Dubí na Českolipsku zase probíhá obnova sušárny chmele, což je budova v Libereckém kraji ojedinělá. Na hradě Houska, který je v soukromých rukách, dlouhá léta restaurují gotické a renesanční nástěnné malby, dá se říci také ojedinělé v kraji. V kostele v Kuřívodech se objevily gotické nástěnné malby přibližně ze stejného období jako na Housce.

Máme v kraji i památky ve špatném stavu?
Určitě, na všechno nejsou peníze hned teď. Teď pro změnu musím trochu hanět náš ústav, který vlastní hospodářský dvůr v Zákupech. Pravdou je, že ústav jej získal už v žalostném stavu. Ale už by se mělo začít renovovat. Tvoří nehezký kontrast k památkářsky výborně udržovanému zámku. Chátrá i zámek v Zahrádkách. Bude tomu dvacet let, kdy vyhořel a od té doby má jen provizorní zastřešení. Vlastník, Univerzita Karlova, by měl přijít s konkrétními kroky na záchranu.

Zmizela, řekněme od 2. světové války, v Libereckém kraji nějaká památka?
Nemusíme chodit daleko. Zmizel obchodní dům Ještěd, a to relativně nedávno. Snažili jsme se, aby se objekt stal kulturní památkou, ale bohužel. Tahle stavba přitom byla v době svého vzniku předmětem zájmu mnoha odporníků nejen u nás, ale i v zahraničí, byla vnímána jako úžasný fenomén. Takže jeho ztráta je veliká. Řeknu to dost tvrdě, ale dobře, spadne barokní kostel, byla by to škoda, ale máme podobné kostely v devíti obcích z deseti. Ale druhý obchodní dům Ještěd není. Podobných staveb není moc v celé republice a pomalu mizí. Myslím, si, že tenhle styl je ještě nedoceněný. Pro mě osobně je demolice Ještědu největší ztrátou na tváři Liberce.