„Pokračujeme v historii a snažíme se, abychom fungovali tak, jak to v té době přibližně bylo,“ říká Bartoš. Ten za svým koníčkem dojíždí z Neratovic do Terezína. „Místní pevnost byla vystavěna právě v té době, kterou my představujeme,“ doplňuje.

Společně s dalšími každý rok objíždí kolečko, které začíná bitvou u Liberce z roku 1757. V polovině července se pak armáda přesouvá do Křečhoře, aby tam zinscenovala bitvu u Kolína. „Hřebem roku jsou Josefínské slavnosti, které se konají většinou začátkem října. To jsou ty největší bojové ukázky s největším počtem účastníků,“ popisuje.

K účinkování v dobových bitvách se dostal před čtyřmi lety. „Zjistil jsem, že v Terezíně jsou takové spolky a akce, a tak jsem začal bitvy objíždět nejprve jako divák,“ vzpomíná Bartoš. Vojenské taktiky a historie ho totiž zajímaly už dlouhou dobu. Po roce v roli diváka se následně rozhodl pro aktivní účast. „Poznal jsem se s lidmi, kteří to dělají. A tak jsem se nechal naverbovat,“ vypráví s úsměvem.

Aby se ale novopečený člen spolku mohl účastnit bitev, musí se nejprve naučit zacházení se zbraní a některé základní povely, které běžně znala armáda sedmileté války. „Není to nijak náročné. Stačí vám uniforma a puška. Samozřejmě, zachází se s palnou zbraní, takže je nutné znát i bezpečnostní prvky, ale to se s klidem člověk naučí za tři, čtyři dny,“ přibližuje Bartoš.

V armádě nyní zastává pozici řadového pěšáka. „Jsem představitel toho sedláka, kterého zkrátka naverbovali do bitev a šel,“ vysvětluje. Při trénincích i v bitvách proto podléhá velení důstojníků. Aby povýšil, musí Petr Bartoš zůstat v armádě o něco déle. „Když je tam člověk déle, lépe se poznají jeho organizační schopnosti, a tak má možnost postoupit výš,“ říká.

Jeho pozici nyní značí červený kolárek. „Kdybych tu byl déle, kolárek mám černý,“ ukazuje na součást mundúru. U pušek i uniforem přitom mají členové spolku Infanterie Regiment Gaisruck na výběr, zda si příslušenství zakoupí, nebo jen zapůjčí. „Máme i švadleny, takže když je potřeba, něco došijí,“ ujasňuje.

Kromě švadlen doplňují vojáky také markytánky, které se při výpravách starají o dobové ležení, nebo hudebníci. Mezi ně se mohou začlenit například chlapci, kteří ještě nedosáhli plnoletosti. „Aby člověk mohl používat tuto palnou zbraň, nepotřebuje zbrojní průkaz, ale musí mu být osmnáct. Máme patnáctiletého bubeníka. Začlení se, doroste a pak může střílet,“ uzavírá Bartoš.