Chléb nevznikne tak, že ho hodné víly prodavačky mávnutím kouzelného proutku vyčarují na pult v supermarketu, kde si ho denně koupí desítky lidí. Než se tato základní potravina našeho jídelníčku dostane až k nám na stůl, trvá to několik měsíců.

Vše začíná s příchodem jara na poli, kde musí zemědělci zasít pšenici. A právě jarních prací na jednom z pozemků kousek za Brništěm se autorka článku v pátek společně s asi třemi desítkami žáků čtvrté a páté třídy brnišťské základní školy zúčastnila.

„Není to první akce takového typu, kterou jsme pro děti uspořádali. Byli jsme už například v lese nebo v kravíně. Chceme, aby školáci měli vztah k půdě, přírodě a obci jako takové,“ vysvětlil člen místní komise pro životní prostředí Igor Jediný, který společně se zastupitelem Františkem Kadrnkou, základní školou v Brništi, ZOD Brniště a obecním úřadem v čele se starostou Ivanem Pastorkem akci zorganizoval.

Oral celý den

Úderem osmé hodiny jsme se všichni sešli před obecním úřadem a poté jsme se úzkou silnicí vydali směrem k poli. Za necelých deset minut chůze jsme potkali asi tři traktory, žádný z řidičů samozřejmě nezapomněl mávat.

Když jsme společně dorazili na místo, čekal na nás již agronom ze ZOD Brniště Roman Beran. „Právě se u nás rozbíhají jarní práce. Na tomto poli, které má sedmnáct hektarů, dnes začneme sázet jarní pšenici,“ řekl Roman Beran na úvod a upřesnil, že než začnou sít, musí mít pole zorané. O to se postaral den před tím jeden z jejich traktoristů. Zabralo mu to celý den.

„Když se na zem podíváte, je sypká a suchá. Pokud ale odhrnete vrchní část, je hlína tvrdá a drží v sobě vlhko. Takhle vypadá správně zorané pole,“ popsal dál dětem Roman Beran.

Poté, co děti překonaly první ostych, ptaly se agronoma na všechno možné. Dozvěděli jsme se například, že jeden pytel hnojiva váží půl tuny, že kromě pšenice pěstují v Brništi ještě řepku, ale také ječmen nebo jetel, kterým poté krmí krávy.

Je v něm 50 stupňů

Traktor s takzvanou sečkou, kterou se dostávají semínka do země, byl opravdu impozantní. „Jeden takový stroj stojí tři miliony korun. Všechno v něm řídí počítač, nemá ani řadicí páku. Klimatizace je už v dnešní době samozřejmostí, v létě je totiž v traktoru padesát stupňů,“ podotkl Roman Beran.

Na závěr slunného dopoledne jsem se jako jediná mohla svést právě v onom traktoru se sečkou. Zabrat mi dalo jen vyškrábat se po úzkých a příkrých schůdkách nahoru do kabiny.

Tam jsme se poté pomalu neměli jak vejít, protože místa je v kabině opravdu jen pro jednoho. Díky výšce traktoru je z něj opravdu hezký výhled, hluk není tak velký. Co je však opravdu příšerné, je neustále drkotání. Ani to však nemění nic na faktu, že traktor se sečkou na brnišťském poli byl zatím nejdražším vozem, ve kterém jsem kdy jela.