Na rozdíl od nás vyráží denně do práce už kolem páté. Dojíždí sem až z Desné. A rád. „Zoologická zahrada je prokletí,“ říká zběhlý student pedagogické fakulty, vzděláním lesník, později ošetřovatel, absolvent oboru speciální chovatelství na Zemědělské univerzitě v Praze, zoolog a posléze jejich šéf. „A tady v tom bodě rád slibuju, že končím,“ směje se, zatímco pozvolna rozmrzáme. Kolem nás proudí čilý život.

Ošetřovatelé v protějším výběhu žiraf zavěšují okusy, protože právě tato zvířata patří k těm, které se nepasou, ale potravu hledají v korunách stromů, jejichž větve a kůru rádi ohryzávají. „Nejraději mají jívy, což je výhodné jak pro nás, tak pro lesníky, kteří si tak čistí les, protože jíva je v podstatě plevel,“ popisuje symbiózu šéfzoolog.

Do zoologické zahrady přišel poprvé před patnácti lety. A jak s nadsázkou říká, do dneška se z toho nemůže vzpamatovat. „Vždycky jsem patřil mezi těch jediných šest návštěvníků, které tady potkáte i v lednové vánici. Tahle práce mi připadala jen pro vyvolené. Ale teprve až jako student pedagogické fakulty jsmem měl odvahu se zeptat, jestli by mě sem nevzali jako brigádníka. Vzali. A od té doby jsem tu vlastně pořád. „Víte v zoologických zahradách se setkáte s nejrůznějšími profesemi.

Najdete tu tiskaře, filmaře, ale především lidi, které si tato práce přitáhla a stala se jejich krásným prokletím. Občas sem někdo sice přijde s trochu naivními představami, že tu jen ta vzácná zvířata drbeme po hlavě, a když zjistí, jakou každodenní, celoroční dřinu práce představuje, rychle tu skončí. Nehrajeme tu na svátky, Vánoce, Velikonoce, zvířata chtějí žrát pořád. A tak tu zůstávají jen lidé, které spojuje skutečný zájem o zvířata,“ vypravuje mi a mezi řádky prozradí, že určitou pozitivní roli ve výběru nejen obětavých, ale především špičkových pracovníků liberecké zoo, hrají i paradoxně malé platy. Je jasné, že kvůli penězům tu práci nikdo nehledá.

Vítejte u takinů

Zatímco si vypravujeme, na cestičkách se objevují lidé s košťaty. Usmívají se, těší je každá práce „pro jejich zahradu“. Obzvlášť teď na jaře, kdy tu začínají kvést přímo lány rododendronů a téměř každou noc se chovy rozrostou o nové mládě. Tak jako ve výběhu vzácných čínských takinů, kvůli kterým jsme sem hlavně přišli.

Relativně časná doba pro redaktora, jehož pracovní den kulminuje naopak s večerní uzávěrkou, byla zásadní. Právě kolem sedmé nastává v ohradě, kterou naleznete nedaleko vstupní brány, hlavní pohyb. Takini jsou v ohradě po celý den i noc, jen ráno probíhá krmení a zvířata poměrně těžkého kalibru, se pomalu a důstojně odebírají do boxů. Žádný běh o překot, spíš asijský klid.

„Zvířata jsou v umělém chovu naučená na svůj vlastní biorytmus. Na krmení reagují pravidelně kolem sedmé. Takže i když jsem tu někdy dřív, třeba kolem šesté, nevšímají si mě“ popisuje zvyklosti těchto pokojných zvířat se zlatavou srstí hlavní zoolog Luboš Melichar.

„Tak pojďte, holky, volá chovatel Milan Jakubička. Zvířata ukázněně vcházejí do boxů. Chovatel za jednotlivými zvířaty obratně uzavírá pojízdné mříže. Moje představa, že jim budu podávat seno přímo do tlamy, rázně padá. „Takini jsou zvířata nekontaktní. Vzhledem k jejich váze se ani o kontakt nepokoušíme. A obzvlášť na malém prostoru by setkání s nimi bylo velmi nekompromisní,“ varuje mě před podobnými nápady hlavní zoolog.

Učit zvířata kontaktu s lidmi podle něj ani zvířatům neprospívá a může pro ně znamenat i jisté nebezpečí. Ne každý přichází do zoo s čistými úmysly a opálená hříva jednoho z poníků před lety mluví za své. Zatímco zvířata spokojeně přežvykují voňavé seno, ošetřovatel se ohání s kolečkem a lopatou ve výběhu. Během chvíle je vyčištěný. Za chvíli sem vběhnou i jelínci muntžak. Od poloviny loňského roku se o prostor dělí s takiny.

„Má to několik důvodů. Jelínci pocházejí stejně jako takini z Číny, takže to návštěvníkům dává smysl, ačkoliv ve volné přírodě nemají možnost se potkat, protože každý z druhu žije v jiném podnebném pásmu. Kromě toho, že oběma zvířatům se zvětší možnost výběhu, má to i další nespornou výhodu.
I když žijí ve vzájemné harmonii, společné soužití jim přeci jen působí určitý stres.

Udržuje je to ve stálé bdělosti. To dokonce některé zoologické zahrady začínají využívat, aby zvířata ve výběhu zabavili. Jde dokonce o současný trend, kterým se zoologické zahrady snaží zvířatům ve výběhu zpestřit program, zabavit je, aby se nenudili a také, aby se neopakovaly chyby z minula, kdy zvířata zvířata pouze žrala a pak propadala apatii a spánku, nebo naopak takzvanému hodinaření, kdy v kleci přechází sem a tam,“ vysvětluje hlavní zoolog Luboš Melichar.

Takini v obraně

„Když jsme je sem poprvé pustili, bylo to nesmírně komické. Ve výběhu se ocitla čtyři drobná zvířata, třicet centimetrů v kohoutku, a takiny to tak vyděsilo, že se semkly v jakousi obranou formaci, a jak kolem jelínci dokola lítali, takini se za nimi otáčeli jako nějaký satelit,“ popisuje zoolog.
Ráno po sedmé ale jelínci ještě pobývali „ve svém“.

Chovatel mezitím pouští do uklizeného výběhu nakrmené takiny. Po jídle je přešla ranní apatie. Chovatel pobaveně popisuje jejich dovádění. Zejména několikatýdenní mláďata jsou rozkošná. Zatímco otec je pozoruje nezúčastněně, na samicích jsou mateřské pudy čitelné. V pozoru je ale hlavně jejich matka. „Ta se od nich nehne. Problém byl, když se narodila a my jsme potřebovali udělat klasické veterinární úkony. Ošetřit mláděti pupečník, očipovat, byl to problém. Když mládě nechce do výběhu, matka se od něj prostě nehne a vstup mezi zvířata je velmi riskantní,“ popisuje zvyklosti takinů zoolog.

„Takini rodí mláďata uvnitř stáda, venku. Což je trochu problém, protože na rozdíl od jiných zvířat, kterým se rodí mláďata až teď zjara, u takinů je to koncem ledna. V minulých letech ale klesly hodně teploty pod nulou. Ačkoliv jde o zvířata velmi odolná, přeci jen jsme nechtěli riskovat čerstvě narozená, mokrá zvířata v desetistupňových mrazech. A aby se tomu zabránilo, posunuli jsme dobu páření tak, že letos se mláďata narodila až v dubnu. Uvidíme, jestli se tento cyklus stane pravidelným nebo budeme muset opět pro příští sezonu zasáhnout,“ popisuje Luboš Melichar.

Prohlížíme si letošního prvního malého takinka. Příští týden mu bude měsíc. Zatím ještě nemá jméno. To v rámci programu liberecké zoo dávají sami návštěvníci. Mládě se narodilo 10letému samci Adamovi, který má už několik mladých, a pětileté samici Cadence, jejímž je druhým mládětem. V nejbližší době čeká výběh takinů ještě další dvě mláďata – od jedenáctileté samice Evy a o sedm let mladší samice Báry.

Až dosud se v ZOO Liberec narodilo devět mláďat takina čínského, pět samečků a čtyři samice. Všichni jsou přímými či nepřímými potomky prvního chovného páru pojmenovaného symbolicky Adam a Eva, které sem v roce 2002 přivezli ze zoo v Pekingu.