Vyšší šedovlasá dáma plná energie miluje přírodu. Každý den musí vyrazit mezi stromy a květiny nejméně na dvě až tři hodiny a rozhodně jí v tom nebrání ani fakt, že se v lednu letošního roku stala obyvatelkou Domova důchodců ve Velkých Hamrech na Jablonecku. „Dneska jsem nejvíc šťastná v přírodě,“ tvrdí Božena Stehlíková. Pětadevadesát let by jí přitom nikdo nehádal ani náhodou. Život se s ní nemazlil a přichystal jí do cesty řadu překážek, ona však zůstala nezlomná, vitální a usměvavá.

Celý život jste spjata se zdejším krajem, Semilskem, Jabloneckem…
Narodila jsem se v Jesenném na Semilsku. Rodiče se tam přestěhovali z Berouna, tatínek dělal v Jesenném strážníka. Já se ve vsi narodila a chodila do školy, obecné i měšťanské. Vzpomínám, že když jsem šla do školy, tak se zrovna dostavěla. Byla krásná. Školní léta jsem prožila jako každý, ale potom přišla válka, to mi bylo 15 roků.

Jak jste se jako děvče poprvé dozvěděla, že začala válka?
V té době se střídaly děti na handl od Němců k nám a Češi k Němcům. Rok tam, rok u nás. Tehdy k nám do vsi přišla německá dívka, někde od Harrachova. Spřátelila jsem se s ní a při jednom takovém hovoru mi řekla, že nás přijde zabrat Hitler. Já říkala: „Co to povídáš?“ A ona na to: „Když nebudete chtít, bude válka.“ Ona jako patnáctiletá holka už věděla, že bude válka a co se bude brzy všechno dít. Já nevěděla nic, ale takhle jsem se to dozvěděla.

V každém musí takové sdělení zanechat nějaké pocity. Donutit ho k přemýšlení nebo rovnou jednání. Jak to bylo u vás?
V té době jsem měla za sebou dětství prožité na vesnici a akorát šla studovat do Železného Brodu, na obchodně sklářskou školu. Zrovna v tu dobu, kdy jsem zahájila studia, přišla akce, při které Němci zabírali pohraničí. Bylo nás asi 5 7 študáků, které jsem zverbovala, a šli jsme přes Držkov až do Plavů pěšky. V Plavech, jak je přejezd dráhy, tak nad tratí jsme stáli my Češi a na druhé straně byli lidé z Plavů a Němci. Byla to taková pomyslná hranice. A tam jsme se spolužáky s Němci „bojovali“, provokovali je, pokřikovali. Naštěstí do toho vstoupil jeden pán a řekl nám: „Nechte toho děcka, nebo vás ještě zavřou.“ Ulekli jsme se, řekli jsme si „dost“ a šli jsme nazpátek.

Mělo to vaše pokřikování nějaké následky?
Kvůli tomu incidentu nás chtěli vyhodit všechny ze školy, do které jsme začali krátce předtím chodit. Jeden profesor mi říkal, to si pamatuji dodnes: „Víte, budete mít tady peklo, raději to přerušte.“ Zavolal tatínka, popsal mu situaci, ten s tím souhlasil a já šla místo studií pracovat do textilwerku (továrna na výrobu textilu).

Nechce se mi věřit, že byste se s tím tak snadno smířila.
Božena Stehlíková.Nic jiného nezbývalo. Tatínkovi se povedlo najít mi práci přes známé, v textilwerke v Železném Brodě. Nechtěl, aby mě umístili oni a musela jsem odjet pracovat do Německa. Naštěstí jsem zůstala pracovat v Čechách a vracela se každý den domů, do Jesenného, kde jsme přečkali celou válku. Ale ani v práci jsem si nedala pokoj. Tam byl zase německý vedoucí, pocházel z Tanvaldu a jmenoval se Fejkl, to si pamatuju. Dali nás do stříhárny a já, protože jsem byla taková mrštná, vylezla na ohromný stoh stanoviny. Šily se tam stany pro vojáky a tak. No a já jsem z okna zahlédla Němce a pokřikovala na ně, ať přijdou, že si to s nimi vyřídíme. „My vás, náckové, poženeme“. Ale dole u dveří už stál ten Fejkl a byl na mě pak zlý. Kdyby se mě nezastala jeho sekretářka, tak jsem jela do Německa. Ona mi tehdy pomohla. Pak už jsem si dávala větší pozor a vydržela tam až do roku 1945, a to jsem ještě měla štěstí, jak mi lidé později říkali.

Vrátila jste se v poválečné době opět do sklářské školy?
Po válce jsem začala studovat při práci dálkově sociálně právní školu, abych měla nějaké vzdělání. Už jsem v té době byla vdaná. S manželem jsem se seznámila dva roky před koncem války v Jesenném, kde sloužil. Byl voják, měl důstojnickou školu a potom, když vojsko zrušili, udělali vládní vojsko a nabídli mu místo. To ale manžel odřekl a šel dělat četníka v naší vesnici a tam jsme se dali dohromady. Spolu s ním jsem se později několikrát stěhovala, kam bylo třeba, a žila tři roky i ve Velkých Hamrech, nedaleko od domova důchodců. Děti bohužel nemám, ale oba s manželem jsme vyrůstali ve velkých rodinách a také jsme pomáhali jiným rodinám. Zaměstnaná jsem byla na sociálně právním úseku ve dvou závodech, jedním z nich byla třeba Tofa v Albrechticích.

Dnes si užíváte důchodu a odpočinku, ale zůstalo vám něco z mládí? Třeba nějaký koníček?
Celý život, především v mládí, jsem hodně sportovala a takový největší sport bylo pro mě horolezectví. Lezli jsme s partou, ve které se sdružilo hodně lidí ze Železného Brodu. Jezdili jsme na skály na Maloskalsko nebo Jičínsko. Dneska jsem nejvíc šťastná, když můžu chodit venku v přírodě. Po skalách už nelezu.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.

V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.