Panuje zde všeobjímající klid. Jen občas prosviští parta cyklistů, co si vychutnávají parádní cyklotrasy 3046 a 3050, které se zde kříží. Sem tam se mihne auto lesníků nebo houbaři. Delegace v uniformách sem míří tradičně jen na podzim, kdy se v nedaleké Stráži pod Ralskem koná generálův memoriál. Nejspíš od té doby tu leží již nevzhledné pozůstatky věnců, stuhy, umělé květy. Podobizna je poškozená, písmo v kameni se ztrácí a bledne.
Pomník zchátral, částečně i rukou vandalů. Každý, kdo jde kolem nebo ho zajímá historie, se tady může seznámit na panelech Vojenského historického ústavu v Praze s příběhem neohroženého vojáka Sochora a jeho tragickou nehodou z 15. srpna 1950. Pár kroků od letitého kamenného pomníku postavil podnik Vojenské lesy a statky, který hospodaří v lesích i rozlehlé oboře Židlov, kryté dřevěné posezení pro znavené turisty.
Okolnosti tragické nehody zůstávají řádně neobjasněné. Fakta jen říkají, že na tomto místě, tehdy ve Vojenském výcvikovém prostoru Mimoň, náraz rozjetého náklaďáku fatálně zranil podplukovníka Antonína Sochora. Obětavého vlastence, který nasazoval za svobodu Československa život v nejtěžších bitvách 2. světové války, prošel východní frontou a byl vyznamenán řadou nejvyšších řádů, aby jako šestatřicetiletý skonal 16. srpna v Jablonném v Podještědí.

Ještě než byl odvezen do tamní nemocnice, přijel nečekaně na místo havárie jeden z největších stalinistů a šéf vojenské rozvědky Bedřich Reicin, který se podílel na zinscenování různých provokací a falešných obvinění, či byl spolupachatelem vraždy generála Heliodora Píky. Až byl nakonec sám obětí systému a popraven po vykonstruovaném procesu s Rudolfem Slánským.
„Generál Oldřich Kvapil jako šéf ofenzivního zpravodajství přišel po nehodě se skutečností, že řidič výsadkového vozidla byl zadržen a vyslýchán, ale někdo mu umožnil uprchnout na západ a na cestu dostal větší částku peněz,“ zmínil dlouholetý policejní pyrotechnik a badatel v Ralsku Václav Bilický, který v Kuřívodech vybudoval i pozoruhodné malé muzeum týkající se vojenské historie Ralska a také pyrotechnické asanace po odchodu sovětských vojsk.
I on postrádá věrohodné důkazy a odpověď na otázku, zda šlo o běžnou autonehodu nebo důkladně nachystaný atentát na vojáky oblíbeného Sochora. „V těchto lesích se rychle stmívá a tmou se prodírá černá Škoda 1102 Tudor typ 938. Blíží se křižovatka lesních silnic, v té době spojující právě zanikající obce Palohlavy a Svébořice se základnou ve Stráži pod Ralskem. Zcela nečekaně se zprava z lesní cesty vyřítilo bojové vozidlo výsadkářů, původně britský tahač houfnic Morris – Commercial C8/GS 15cwt. Silný náraz, žádné brzdění, žádná snaha o vyhnutí, což by svědčilo o instinktivní reakci řidiče výsadkového vozidla,“ popisuje Bilický historickou událost s tím, že Tudor je vytlačen až na vyvýšený lesní břeh.

„Před nehodou se řidič Tudoru snaží jízdou vlevo srážce vyhnout, marně. Ze zdemolované škodovky je vyproštěn podplukovník Sochor, ještě dýchal, byl však v hlubokém bezvědomí dopraven do nemocnice v Jablonném v Podještědí, kde nad ránem 16. srpna umírá,“ uvedl ralský patriot.
Jak konstatoval Jan Šach, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze, Antonín Sochor se v osudný den vracel se svým řidičem z inspekce vojenského útvaru domů. „Podle očitých svědků, vojáků na korbě nákladního auta, obě vozidla do sebe v plné rychlosti narazila. Silný boční náraz vymrštil Sochorova řidiče ven z automobilu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochora našli vojáci zmáčknutého k podlaze auta a s otevřenou frakturou lebky,“ uvedl Šach s tím, že Sochor se v ČSR od podzimu 1948 podílel na tajném výcviku brigády židovských dobrovolníků Hagana a po určitou dobu zastával v Izraeli funkci poradce na operačním oddělení nově budované izraelské armády. Generálmajorem ho jmenoval až posmrtně prezident Antonín Zápotocký.