„Celý život jsem tvrdě dřela, sama jsem se starala o syna, myslím samozřejmě i na něj, ale zároveň vím, že můžu udělat i krok, který mě přesahuje a díky kterému tu po mně zůstane ještě něco víc,“ osvětlila své rozhodnutí dlouholetá dobrovolnice, která řadu příkoří překonala podle svých slov díky vůli a s Boží pomocí.

Seniorka se narodila na Slovensku, kde jako dítě prožila druhou světovou válku. V pozdějších letech prodělala závažné zdravotní problémy, oslepla na jedno oko a nemohla mít vlastní děti. Všechny tyto překážky ji posílily na duchu a utvrdily v rozhodnutí pomáhat druhým. Jako absolventka zdravotnické školy začala svou profesní dráhu v ostravské nemocnici. Do Ostravy si přivezla vážně nemocnou maminku, kterou za každodenní péče doprovodila na onen svět. Ani soukromý život neměla paní Marta jednoduchý. Z prvního manželství se vyvázala sama kvůli manželovu přílišnému pití, druhý manžel ji opustil kvůli jiné ženě. Hvězda naděje vysvitla paní Martě v jejích osmatřiceti letech, když se ujala jedenáctiměsíčního miminka z kojeneckého ústavu.

„Přišlo mi to přirozené, od první chvíle jsme patřili k sobě,“ zavzpomínala. Ačkoli v pozdějších letech radost vystřídalo rozčarování, poté co byl syn v sedmnácti letech usvědčen z krádeže auta a v následujících letech dokonce odsouzen na jeden rok vazby, jejich vztah zůstal živoucí, se synem si sporadicky telefonují a navštěvují se.

Paní Marta se do České Lípy přestěhovala v polovině 80. let minulého století za prací. Seznámila se se zakladatelkou českolipské Charity Evou Ortovou a stala se tak rovnou jednou z prvních dobrovolnic. Po tři roky jezdila s oblečením do uprchlického zařízení v Bělé-Jezové, starala se o seniory či pomáhala trávit aktivně volný čas dětem z ulice. „Celý život jsem chtěla pomáhat druhým a Charita mi umožnila pokračovat v těchto aktivitách i v důchodovém věku,“ svěřila se seniorka. I přes změny v organizaci kontakt s Charitou Marta nepřerušila, pravidelně ji navštěvovala a sledovala její vývoj.

Ve své závěti myslí jak na svého syna a svého vnuka, tak na pomoc druhým. Tímto krokem chce i nadále pomáhat především dětem z neúplných rodin, a to ideálně prostřednictvím profesionální organizace, která má o dění přehled. „Ať už po mém skonu použije organizace peníze kamkoli, vím, že všechny jejich kroky jsou vždy smysluplné. Jsem ráda, že mohu pomoci, kéž by nás takových bylo víc,“ dodala.