Životní příběh Irmgild Mairichové připomíná malou encyklopedii života v českých končinách. Její dětství nás zavede do typické podhorské vesnice poloviny minulého století, kdy měl snad každý doma menší hospodářství a děti pracující na polích nebyly žádnou výjimkou. V dospělém věku se střihem takřka filmovým přeneseme do období ozdravných pobytů ROH a člověk se neubrání vzpomínce na legendární filmové hity s Jaroslavem Marvanem s touto tematikou Anděl na horách nebo Dovolená s Andělem. O svém životě, který poznamenala osobní tragédie, však 87letá Irmgild Mairichová vypráví s láskyplným vzpomínáním, ať už na tatínka nebo manžela, s nímž šla životem dlouhých 60 let. Společně s ním se pak ocitla i v Domově důchodců ve Velkých Hamrech, kde nyní drobná paní žije.

Pocházíte z Jablonecka. V regionu jste také celý svůj život prožila, je to tak?
Ano. Narodila jsem se v Dolním Maxově v domě, kde naše rodina žila. Rodiče měli malé hospodářství, táta byl sklářem, maminka pocházela z Albrechtic. Měli jsme krávy ve chlívě, kozu, králíky, slepice, prostě všechno, co v hospodářství bývá. Jeden čas dokonce ve chlívku i čuňátko, kočky, psa. Táta mi také nechal včas udělat malé hrábě, abych mohla při senoseči pomáhat s přípravou krmení. V létě, když jsem přišla domů ze školy, tak šup na louku hrabat.

Vybavíte si ze svého dětství nějaký moment nebo událost, který se vám vryl do paměti?
U nás se hlavně „od nevidím do nevidím“ pracovalo. Ale moc hezkou vzpomínku mám na léta ve škole, kdy jsme se museli naučit noty. Cé, dé, é a tak dále, však to mají dnes děti podobně. A když jsem potom noty uměla, učila jsem se hrát na tahací harmoniku. Učil mne jeden pán, ke kterému jsem chodila na hodiny, a cvičila také doma. Bylo to v době, kdy jsem docházela na čtyřletou obecnou školu a čtyřletou měšťanku, jak to tehdy bývalo. Jak mi to potom trošku šlo a uměla jsem lehké, obyčejné písničky, tak si vzal táta vždycky housle a hrál mi druhý hlas. Na to mám opravdu moc pěknou vzpomínku. Společnou oblíbenou písničku si nevybavím, ale bylo to moc hezké a ráda na ty chvíle dodnes vzpomínám.

V době, kdy jste žila s rodiči v Dolním Maxově, to tam asi vypadalo trochu jinak než dnes. Zůstalo tam něco z vašeho dětství?
Můj rodný dům tam stále stojí, z toho mám radost. Nejdřív mi umřela maminka a v roce 1983 táta, a protože jsem byla jedináček, dům jsem zdědila. Ale já mám dceru a před lety jsme nechali barák přepsat na ni, takže můj rodný dům zůstal v rodině. Mladí si ho nechali, moc hezky ho dali dohromady, jim se tam líbí, a tak jsem moc ráda.

Hovoříte o dceři. Kdy jste se vdávala a jak jste poznala svého muže?
Vdala jsem se v roce 1957. Manžel byl po válce 4 a půl roku na nucené práci na Kladně a vždycky jednou za tři neděle měli volno přes víkend a on přijížděl k nám. S přáteli jsme byli taková parta, tam jsem poznala svého muže. Jako parta jsme toho hodně podnikali, vyráželi na výlety.

Muž se tedy přestěhoval za vámi?
Přišel za mnou v roce 1952, on byl elektrikářem. Já jsem nejdřív pracovala v brusírně, ale musela jsem toho nechat, protože mi naskočil velký ekzém na rukou. Tak mě dal pan správce do balírny, tam to znamenalo být holka pro všechno. Nevadilo mi to, ale i v balírně jsem měla brzy znovu nemocné ruce. Pan doktor si se mnou dal tehdy hodně práce a zároveň řekl, že se nedá nic dělat, že si musím hledat jiné zaměstnání. Tenkrát ještě byla na Dolním Maxově tkalcovna, kam mě vzali. Ale tu po roce 1948 nejdřív přiřadili pod Sebu Tanvald a později, protože to byl nejmenší závod, ji zrušili. Nabízeli nám, kam můžeme jezdit za prací, buď do Kláštera (název pobočky Seby Tanvald Seba 07) do Tanvaldu, nebo do Velkých Hamrů, nebo až do Plavů. Skoro všichni se rozhodli pro Klášter, i já jsem tam jezdila přes 12 let. Moc se mi to líbilo. Práce po celý rok na 2 směny. Za svobodna jsem tam chodila z Maxova a v roce 1957, potom, co jsem se vdala a přestěhovala do Josefova Dolu, odtamtud. 

Jaký byl život v Josefově Dole?
V roce 1959 se nám narodil kluk, ale bohužel umřel. Už jsem nechtěla dojíždět do Kláštera, a tak jsem hledala práci v místě. Dělala jsem pomocnou práci v balírně tam, kde byla dřív tkalcovna a následně brusírna. V roce 1962 se mi narodila dcera Renata. Do školky bylo daleko, tak jsme asi tři roky vydrželi žít z jednoho platu. Já byla s malou doma a manžel pracoval. Pak už jsem si ale musela hledat práci, a protože tam u nás v Josefově Dole je to samá rekreačka, tak jsem hledala práci v této oblasti. V chatě, kterou vlastnilo město Zbraslav, hledali správcovou a tam jsem nastoupila. Chatu jsme dali do kupy, ale pak si Zbraslavští najednou vzpomněli, že je to moc daleko, a prodali to. Tak jsem byla zase bez práce, ale náhodou, kousek dál stála rekreační chata Pragovky. A oni taky někoho hledali, tak mě vzali. Zůstala jsem tam až do důchodu. Nakonec jsem našla práci blízko domova. Neměla jsem píchačku a žádná velká nařízení. Dělala jsem, co bylo potřeba, od péče o samotný dům až po zajištění služeb rekreantům, ale zůstala jsem blízko domova. S manželem jsme spolu oslavili 60 let.

Trochu rozdílný život v dospělosti oproti vašemu dětství, že ano?
Ale ne. Doma jsme měli ovce, králíky, slepice. Co jsme měli doma v mém dětství, tím jsem se obklopila i v dospělosti. A teprve před pár měsíci jsme s manželem přišli do domova důchodců, protože už jsme to starání, hlavně přes zimu, nezvládali. U nás v Josefově Dole už taky nic není. Byla tam lékárna, drogerie a všechno zrušili. Akorát v samoobsluze Vietnamci, ale ještě že tam jsou. Všechno tam je zrušené, pošta, všechno. V domově v Hamrech jsem od ledna 2017. Přišla jsem sem i s manželem, on bohužel koncem června zemřel.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.

V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.