Třeba třicetiletá inženýrka Barbora hledala v Jablonci místo v oboru bezpečnosti práce téměř půl roku. „S partnerem chceme žít v menším městě. Než jsem tady sehnala něco, co by se alespoň přiblížilo mé specializaci a odpovídalo platovým požadavkům, dost jsem se nahledala a ještě musela projít náročným konkurzem,“ vysvětluje absolventka dvou vysokých škol technického zaměření.

Stejně je na tom i její spolužačka z gymnázia. Vystudovala marketing a během praxe na střední i vysoké škole nasbírala i celkem slušnou praxi, přesto hledá práci v oboru už druhý měsíc. Marně. „Zatím mi všude nabízejí maximálně pozici obchodního zástupce,“ stěžuje si mladá žena z Liberce.

HLEDAJÍ ZAMĚSTNANCI I PERSONALISTÉ

S problémy se ale potýkají i personalisté, kteří marně shánějí na konkrétní pozici toho nejlepšího kandidáta. „Je to velice těžké, protože buď máte ideálního člověka s obrovskými zkušenostmi a praxí, který má ale požadavky, na jaké jsou firmy v regionu ochotny přistoupit jen výjimečně. A pak jsou tu lidé, kteří něco vystudovali, chtějí pracovat v oboru, ale mají malou nebo žádnou praxi, takže o ně firmy příliš nestojí,“ popisuje personalistka jedné velké nadnárodní firmy s pobočkou v Liberci.

Je to logické. Je s nimi víc práce a navíc s nejistým výsledkem, zda se osvědčí. „Ovšem přibývá už i takových společností, které to risknou a do absolventa investují svůj čas,“ připouští. Takový člověk se ovšem musí smířit s nižším výdělkem a v tom bývá často problém. „Absolventi si často myslí, že když mají vysokou školu, tak musí hned mít i vysoké platy. Ty ovšem na začátku kariéry bývají v některých oborech mnohem nižší než třeba v provozu u nadnárodních firem,“ ilustruje personalistka.

NEŽ ZA MÁLO PENĚZ, RADĚJI K PÁSU

 Často se tak setkává s tím, že mladí vysokoškoláci, kteří chtějí mít určitou výši příjmu, obětují raději po několika neúspěšných pokusech roky studia i práci v oboru a řeknou si, že na rok na dva půjdou vydělávat jinam. A to může znamenat konec kariéry. „Mladý člověk si zvykne na poměrně velké peníze a čistou hlavu. Vrátit se do profese, kde má větší zodpovědnost a menší peníze, dovede málokdo. Je to jen pro silné osobnosti,“ konstatuje odbornice v oblasti lidských zdrojů.

Podle Ivany Sulovské z neziskové organizace Kašpar, která pomáhá lidem hledat práci odpovídající jejich možnostem, to navíc způsobuje odliv odborníků z řady profesí. „Pak se divíme, že chybí lidé například ve školství,“ zmiňuje jeden z příkladů. Podle ní je na vině hospodářská strategie státu, která vsadila vše na jednu kartu, a tou je průmysl. „Jenže každý nemůže pracovat u pásu nebo na tři směny,“ dodává Sulovská.

BUĎTE POKORNÍ A UČTE SE

Absolventům, kteří si takovou cestu nechtějí vybrat, proto odborníci na lidské zdroje radí, aby se zpočátku raději smířili s menší mzdou a snažili se nasbírat zkušenosti. „Šikovní lidé se prosadí velmi rychle a v některých firmách může být takový postup až raketový,“ dodává jedna z oslovených personalistek.

Podle Ivany Sulovské není problém jen v nedostatku zkušeností a vysokých nárocích absolventů škol. „Najít adekvátní práci s adekvátním ohodnocením a podmínkami je dnes těžké pro celou řadu lidí a profesí,“ konstatuje. Ti, kteří dnes dlouho hledají odpovídající práci, jsou podle ní navíc vystaveni obrovskému tlaku. „Stále slyší: Jak je možné, že nemůžeš najít práci, když ji teď všude nabízejí? Být bez práce je tak dnes mnohem větší společenské stigma, než tomu bylo ještě před pár lety,“ popisuje.

CESTA K PRACUJÍCÍ CHUDOBĚ

Takoví lidé pak mají často tendenci podlehnout a sáhnout po první práci, která se namane, bez ohledu na to, co znají a umí. „Jenže odtamtud se pak jen těžko dostávají zpátky a často to znamená začátek takzvané pracující chudoby,“ zmiňuje málo placené, zato časově náročné profese.

Problémy najít vhodné zaměstnání mají také rodiče malých dětí, matky samoživitelky nebo lidé z takzvané sendvičové generace. Tedy ti, kteří mají ještě malé děti, ale zároveň už staré či nemocné rodiče, o něž je potřeba pečovat.