Ekrem zůstal doma, musel bojovat ve válce. Za rodinou se dostal až o tři roky později, když v boji přišel o část obličeje.

Tehdy se Dragica v Česku poznala s křesťanským pastorem Pavlem Zvolánkem, který na konci osmdesátých let působil v České Lípě, odkud se přesunul do Jablonce. „Dizdarevicovi jsme poznali prostřednictvím humanitární organizace ADRA, která se mimo jiné věnovala rodinám v utečeneckých táborech v České republice. Vyhledávala české dobrovolníky, celé rodiny, které by se chtěly s nimi spřátelit. Přihlásili jsme se v době, kdy už jsem pracoval jako kazatel v Jablonci. Dragica s dětmi pak k nám jezdila na návštěvy," vzpomíná na seznámení Pavel Zvolánek.

Před pár dny čekalo pastora vzácné setkání. Dragica a Ekrem Dizdarevicovi přijeli z Ameriky navštívit nejen své přátele, ale přišli se znovu podívat na místa v Doksech a v Praze, kde prožili těžké roky života vzájemného odloučení, zranění, ale také Ekremovy úspěšné operace.

„Osobně mě nejvíce zasáhlo setkání s docentem Jiřím Kozákem z pražské Fakultní nemocnice v Motole, který tehdy Ekremovy náročné zákroky neodmítl a po dvou operacích mu tým pod Kozákovým vedením doslova vrátil obličej. Lékař si Dizdarevicovi dobře pamatoval a i nyní si udělal si čas, aby si s nimi popovídal. Zajímal se, jak žijí, jak se jim daří, jak jsou na tom se zdravím a podobně. Viděl jsem muže, který zázračným způsobem dokáže lidem vracet naději a chuť do života, a přesto mu nechybí pokora a úcta k lidem kolem sebe," říká Pavel Zvolánek.

V době, kdy Ekrem ve válce přišel o část obličeje, nebyly v Sarajevu dobré podmínky pro léčení zraněných. Často vypadával elektrický proud, chybělo vybavení a také schopní lékaři. Ekrema se v jeho domovině pokusili dvakrát operovat, ale pokaždé bez úspěchu. Navíc se mu dostala do rány infekce. Tamní lékaři sami zjišťovali, jestli nemá Ekrem někde v cizině nějaké příbuzné, kam by mohl odjet se léčit. Řekl jim o manželce s dětmi, které měl v České republice.

Sarajevští lékaři si dobře pamatovali na kolegu z Čech, specialistu na čelistní chirurgii Jiřího Kozáka, který v sarajevské nemocnici nějaký čas pracoval. Ekrem o něm řekl Dragice, a ta lékaře v Motole oslovila. Na počátku února roku 1995 mohl Ekrem s pomocí Ministerstva vnitra ČR přijet do Prahy. Absolvoval dvě velmi těžké operace. Během první mu operační tým pod vedením doktora Kozáka vytvaroval čelist z kosti z boku a při druhé operaci mu transplantoval kůži na postižená místa a celkově upravil vzhled.  Obě operace se podařily. Ekrem má od té doby zase celý obličej.

Americký sen

Po válce se Dragica a Ekrem už do Bosny nevrátili. V červenci 1996 odletěl do St. Louis. Americká vláda tehdy připravila pro bosenské uprchlíky speciální program k návratu do normálního života.

Dizdarevicovi od té doby žijí v Americe a vzpomínají také na obrovskou pomoc ADRy. Byla první humanitární organizací, která se dostala s pomocí až do Sarajeva. Fungovala i jako spojka mezi příbuznými v Česku a v Bosně. Vozila tam i zpátky dopisy, balíčky, přinášela informace ženám a dětem o jejich mužích ve válce a mužům zase o jejich ženách a dětech. Byla jediným kontaktem, který mezi sebou členové rodin měli.

Hana Kábrtová