U Sokolova pronikal se svou četou hořící vsí až do týla německého vojska, kde za nejprudší palby postupovali proti nepříteli. V bitvě o Kyjev dokázala jeho rota dobýt strategicky významné nádraží, v rámci československého praporu jako první dobyla centrum města a postoupila až k Dněpru. Při dobývání dukelského průsmyku a zneškodňování silného opevnění kóty 534 opakovaně odmítal ustoupit, a byl těžce raněn (lékaři vyjmuli z jeho těla celkem 218 střepin).

To je jen stručný výčet bojových zásluh a hrdinství generálmajora Antonína Sochora (1914 - 1950). Narodil se 16. července 1914 ve vestfálském Lobernu, příští týden ve středu uplyne od jeho narození rovných sto let. Už o tomto víkendu se uskuteční s ohledem na významné výročí řada vzpomínkových akcí, zejména v Duchcově u Teplic, kde Sochor později ještě jako dítě vyrůstal. Část jeho života i tragický konec ho ovšem propojil také s Českolipskem.

Narodil se v Německu, protože sem odešli jeho rodiče za prací, otec tu našel živobytí jako havíř. Rodina (zatím bez otce, který musel narukovat na frontu první světové války) se na sever Čech vrátila v roce 1916. Otec rodinu později následoval už jako válečný invalida.

„Otec byl přesvědčený sociální demokrat a v souladu se svým nejlepším svědomím vychovával i své děti k lásce k vlasti a obdivu k demokratickým ideálům prezidenta Masaryka," popsal Václav Bilický z Ralska, který se o Sochorovy osudy zajímal v rámci pátrání po obětech bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Vojákova hořkost

Kromě otce zapůsobil na mladého Sochora také skauting. „Pro něj zahořel asi ve dvanácti letech. Právě v této době si duchcovský oddíl Junáka vybudoval klubovnu v pravém křídle zahradního domku v zámecké zahradě. Později, když už byl studentem teplické obchodní akademie, sám organizoval junácké prázdninové tábory," dokresluje Bilický.

Pomník Antonína Sochora stojí u křižovatky cyklostezek č. 3046 a 3050 nedaleko Hamru na Jezeře a pozůstatků skalního hradu Stohánek, na místě, kde došlo k nehodě, na jejíž následky zemřel. Na vojnu rukoval v roce 1936. Při okupaci severočeského pohraničí o dva roky později už byl tedy v roli vojáka, který nesmí bránit svou vlast. „Už tehdy dospěl k rozhodnutí zapojit se do boje za naše osvobození," upozorňuje Václav Bilický.

Za boje u Kyjeva byl společně s Richardem Tesaříkem a Josefem Buršíkem vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Celkem získal 18 vysokých vyznamenání a nechybí mezi nimi Řád bílého lva vedle vyznamenání jugoslávského, rumunského i polského a řady sovětských.

Poslední měsíce života strávil Antonín Sochor na Českolipsku. Po odtajnění archivů po roce 1989 dnes víme, že Sochor ve Stráži pod Ralskem vedl výcvik speciálních jednotek izraelské organizace Haganah, které Československo oficiálně pomáhalo.

„Během několikaměsíční přípravy vybudoval dvě perfektně vycvičené brigády, s nimiž pak odletěl do Izraele, kde působil ve funkci poradce operační správy izraelské armády," upřesňuje Bilický. „Jak známo, přívětivé vztahy s Izraelem rychle ochladly a ostřelování letadla, kterým se Sochor vracel domů, bylo prvním atentátem na jeho osobu."

Podplukovník Antonín Sochor zemřel 16. srpna 1950 v nemocnici v Jablonném v Podještědí, a to na následky dopravní nehody. Nedaleko Hamru na Jezeře poblíž Stohánku se jeho štábní vůz srazil s vojenskou nákladní Tatrou.

„Sochorovi spolubojovníci, kteří si svého velitele nesmírně vážili, byli o jeho zavraždění pevně přesvědčení, právě tak jako bratr Karel a ostatní rodinní příslušníci, ale oficiálně se smělo hovořit jen o „nešťastné náhodě"," zdokumentoval Václav Bilický.

Reicin a proces

Za inscenovanou autonehodou mohl stát Bedřich Reicin, tehdejší náčelník vojenské kontrarozvědky, který se na místě nehody objevil v rekordním čase. Reicin Sochora o mnoho let nepřežil. Už v roce 1952 se stal obětí komunistických čistek a jako „sionista" byl odsouzen a popraven v procesu se Slánským.

Antonín Sochor byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora. Jeho ostatky jsou uloženy v rodinném hrobě v Dobříši společně s ostatky jeho ženy Štěpánky, která zemřela v květnu 1994.

Bojovníci od Dukly a ČeskolipskoGenerálporučík Vilém Sacher (1907 - 1987), účastník II. zahraničního odboje ve Francii, Velké Británii, velitel dělostřelectva 3. čs. samostatné brigády v SSSR, autor několika vzpomínkových publikací, ale i signatář Charty 77. Sacher se v 50. letech stal obětí komunistických čistek, byl vystěhován na venkov do Skalice u České Lípy. Nastoupil jako dělník do českolipské Tatry a později pracoval ve skalickém JZD. Poté našel uplatnění společně s manželkou v pohostinství, mj. i v Doksech.
Generálmajor Antonín Sochor (1914 - 1950), československý voják, nositel Řádu Bílého lva, nositel řádu Hrdina Sovětského svazu a dalších sedmi řádů a čtrnácti vyznamenání celkem pěti různých států. Zemřel v létě 1950 v Jablonném v Podještědí na následky pravděpodobně zinscenované dopravní nehody, ke které došlo nedaleko Hamru na Jezeře, uvnitř vojenského prostoru Ralsko.