Jeho rodná ves byla v té době už půl století samostatnou církevní farností (nezávislou na té cvikovské) a kostel patřil mezi nejkrásnější stavby v obci.

Měl ještě původní dřevěnou zvoničku, která se do dnešních dnů nedochovala. Bývaly v ní čtyři zvony, z nichž do dnešní doby přežil pouze velký zvon z roku 1419. Je nejstarším zvonem v celé litoměřické diecézi. Váží 600 kilo, je vysoký 91 centimetrů a má metr v průměru.

Možná právě úžasné příběhy místních zvonů nebo genius loci lindavského kostela nasměrovaly malého chlapce Antona Günthera na dráhu, která měla hodně společného s křesťanstvím, i když v samotné církvi zůstala nakonec nepochopená.

Pozdější významný křesťanský filozof a teolog, zakladatel filozofického směru, kterému se podle něj říkalo güntherianismus, Anton Günther se narodil v kovářské rodině v Lindavě na Českolipsku 17. listopadu roku 1783. V neděli od jeho narození uplynulo přesně 230 let.

Pomohl mu světec

Günther je jednoznačně nejvýznamnějším lindavským rodákem, byť rodnou vísku docela brzy opustil. Od dvanácti do šestnácti let studoval ještě na piaristické škole v Haidě, dnešním Novém Boru. Pak přestoupil na gymnázium v Litoměřicích a jeho „kariéra" už nikdy nebyla spojená s Českolipskem.

V Praze studoval filozofii a právě tady se seznámil s Johannem Emanuelem Veithem, rodákem z Chodové Plané, pozdějším známým filozofem, kazatelem a také homeopatem, který se Güntherovi stal přítelem i zastáncem na celý život.

Ve Vídni, kam se dostal jako vychovatel, se Günther setkal také s knězem Clementem Mariou Hofbauerem, později prohlášeným za svatého, který přiměl Günthera studovat ještě teologii.

Güntherova filozofie se často vyznačuje tím, že určitá církevní dogmata se snaží vysvětlovat pomocí prvků osvícenského racionalismu, snaží se, aby šla církevní nauka s dobou. Například našel vysvětlení pro „zjevení", mysteria, jejichž prostřednictvím posilovala církev svou úlohu.

„Günther tvrdil, že zjevení je v zásadě možné a že k němu v minulosti doopravdy došlo. Avšak o rozumu soudil, že ten se stal díky pokrokem dosažené dospělosti lidského pokolení tak zdatným, že ty pravdy, které Bůh v dávné minulosti zjevil dosud rozumově nedospělému lidstvu zdánlivě nadpřirozenou cestou, takže se zdály tajemné a rozumu nepochopitelné, nyní ve věku plně osvíceného rozumu se staly plně pochopitelné a rozumu průhledné," napsal o Güntherovi teolog Karel Skalický.

Ačkoli Günther nikdy nebyl univerzitním profesorem, shromáždil kolem sebe prostřednictvím svých spisů celou škálu významných následovníků. Za své práce a postoje získal rodák z Lindavy nabídky na profesuru v Mnichově, Bonnu, Breslau a Tübingenu, ale odmítl je, protože doufal, že podobné nabídky se mu dostane i ve Vídni, kde žil. K tomu ale nikdy nedošlo.

Společný hrob

Ve Vídni se ještě významně do povědomí lidí zapsal během revoluce v roce 1848, když se stal jedním z hlavních zakladatelů Vídeňského katolického spolku, který usiloval o svobodu církve vůči státu i o větší svobody uvnitř církve.

Stejně jako jeho učení nacházelo hodně následovníků, mělo i své odpůrce, často mezi významnými kardinály. Díky tomu se Güntherovy spisy dostaly v roce 1857 dokonce z rozhodnutí papeže na index a nesměly být šířeny. A Günther krátce nato pod tlakem okolností údajně svá zajímavá tvrzení odvolal.

Zemřel 24. února 1863 ve Vídni. Je pohřbený v hrobě se svým přítelem Veithem, který ho o třináct let přežil a ačkoli na konci života oslepl i ohluchl, zůstal až do posledního dne Güntherovým věrným zastáncem. Jejich společný hrob se dnes nachází ve Waldmüllerově parku, bývalém Matzleinsdorfském hřbitově ve Vídni.